Běžecký deníček - únor

I když měl únor méně dnů, přeběhla jsem leden o 36 kilometrů. Hansonova metoda kumulativní únavy je znát, ale moje nohy překvapivě nezpomalují. Letos se začínám těšit na závody víc než kdy dřív. Jestli nám je teda nebudou rušit.

Pořád mě to baví, pořád se na všechny tréninky těšim. Pořád je to moje terapie a občasný útěk před sebou a před realitou.

1. – 9.února – 64 kilometrů
Sobotní ráno. Divná nálada a tak automaticky obouvám boty. Dám si trénink v tempu. Vyletim jako magor a po 3km mi dojde. Tak si z toho udělám intervaly a na 8 km se dostanu v čase 39:29. Uplně mrtvá. V pondělí vyrážím na Hvězdu. V šest nikde nikdo a já dostávám zprávu „vyběhněte, najdu vás“. Vy? Tak si jdu vyklusnout první dva kiláčky sama. Bez čelovky. Nakonec je toho hodně pohodová osmička. 

Úterý patří intervalům. Ještě, že mám tak skvělého sparinga, se kterým držíme luxusní tempa. Je to sebemrskačský, ale já tyhle tvrdý tréninky miluju. A pak nemůžu usnout. A to už teda nemiluju. A po středečním odpočinku přichází opět tempovej běh. Zase v divný náladě. Je to se mnou horší, než s počasím. Ale makám, co se dá a držím si krásných 5min/km. A protože na víkend plánuju long. Je pátek ve znamení výklusu. Snažím se běžet pomalu, fakt na pohodu. A rovnat si věci v hlavě. Příjemná desítka a svět je hnedka o něco hezčí.
Sobota. Dělám ovesný lívance a chystám si věci na běh. V batohu pořád leží gel od Enervitu, který bych potřebovala zkusit. Nechám ho tam a přihodím trochu vody. třeba se bude hodit. Vyběhnu. Mám totálně tuhý nohy a pocit, že musím každou chvíli umřít. Po třech kilometrech jsem protáhnu tuhý lýtka, sundám bundu a najednou jsem se rozbíhám uplně lehkým krokem. Na dvanáctým kilometru vyndám z batohu gel. Trocha hmoty s citronovou chutí. Žádnej gurmánskej zážitek. Můj žaludek je citlivka, ale tohle s ním ani nehlo. Takže jsem na šestnáctým kilometru pokračovala dál. A trochu se zapomněla a domů se vrátila s 21kilometry. Naprosto spokojená a s čistou hlavou. 

10. – 16.února – 56 kilometrů
V pondělí ráno jsem si jela připomenout, že vlastně nejsem úplně normální běžec. A i přes dobrý výsledky jsem dostala od svého lékaře zákaz na svoje nápady. Bez jakékoliv diskuze. Nečekala jsem nadšení, ale ani tenhle přístup. Jenže jsem palice umanutá a tak jsem napsala svému druhému specialistovi. Nechtěla jsem podkopávat autoritu jednoho, ale zajímal mě názor. A protože jsem se cítila hrozně zlomená, šla jsem to vyběhat. Jak jinak. Proti větru to bylo jako hlavou proti zdi. Nicméně v půlce, kdy jsem si přečetla takovou zprávu, jakou jsem v danou chvíli potřebovala, zase vylezlo sluníčko a mně se běželo domů o tolik líp. A s větrem o závod, nebo spíš těžce proti větru byly úterní intervaly. Já nevím, na Žižkově mi to prostě nejde. Ale tak jsme drželi tempo pod 5min/km. Ve čtvrtek jsem si vyrazila tempo zkusit trochu na delší vzdálenost a padla osmička lehce nad 40 minut. Jak já miluju ty bolest střídající endorfiny! Kolikrát přijde v tomhle tempu daleko víc aha momentů než v klasickým pohodovým výběhu.
Garmin a jeho odznáčky – já prostě v pátek vyběhnout musela. Navíc jsem měla na část běhu tu nejmilejší společnost. A s hlavou v oblacích byl i sobotní long, strašně jsem chtěla běžet pomalu a strašně mi to nešlo. Ale bylo to tak skvělý.  

17. – 23.února – 66 kilometrů
V pondělí bylo neuvěřitelný teplo a protože jsem měla večer sraz s kamarádama, šla jsem vyklusnout po obědě. Jen v tričku s dlouhým rukávam. Už aby tohle počasí bylo pořád. A pak přišlo vražedný úterý. Ne, už nikdy nepůjdu večer ven před intervalama. A nebudu pít a ponocovat. 4x2km. Nebýt mého skvělého sparinga, nikdy bych nevyhrabala tempo kolem 4.35min/km, ale bylo to skvělý a já jsem si zase uvědomila, jak úžasný lidi okolo sebe mám. 

A i když středy spíš neběhám, tuhle jsem to porušila. Ve čtvrtek jsem měla naplánovanou sportovní masáž a taky jsem měla po příšerný první přednášce ve škole. Sedmikilometrovej výklus okolo řeky v šeru. Balzám na duši.
V pátek jsem dostala spoluběh k svátku. Krásných pohodových 8km s objednaným počasím. Sluníčko svítilo jen dobu běhu, pak se zatáhlo a začalo pršet. K víkendu neodmyslitelně patří long. Přemotivovaná a umanutá jsem si musela po dlouhé době zkusit, jaké to je, když dá hlava stopku (https://bezkynevkuchyni.blogspot.com/2020/02/myslenky-bezce.html ). Mile mě ale překvapilo, že jsem tím byla v pohodě. A v neděli, i přes lehký déšť jsem měla chuť vyklusnout. Trochu přemýšlet a plánovat. A jak jsem přemýšlela a plánovala, běžela jsem najednou 5.10min/km. A ani nevím jak se to stalo.   

24. – 29.února – necelých 51 kilometrů
I když jsem měla v nohách za poslední tři dny 40km, jela jsem večer vyklusnout na Hvězdu. Jo, někdy se závislostí žije těžko. Ráno sotva vstanu, ale odpoledne mi už nohy cukaj. A po týhle pohodový pětce se mi spalo fakt skvěle.
Další úterý, další intervaly. Jenže jsou části měsíce, kdy to prostě nejde. Nebo spíš jde pomalu. Když mi hodinky ukazovaly, že se moje tepy chvílema pohybujou okolo 35/min, tak jsem přemýšlela, jestli ještě žiju. Rozhodně jsem ale nechtěla trénink vynechat. Běhali jsme 3-3-2km (na dšsným Žižkově) a i přes plán běhat nad 5min/km jsem běhala pod. A docela se to dalo.
A po zaslouženém volnu čtvrteční výklus. Měl to být tempovej běh, ale měla jsem na oběd hromadu zdravých tuků a nebyla jsem si uplně jistá, jak to zvládne žaludek. Nicméně to byl nakonec stejně takovej spíš svižnější trénink, ze kterýho jsem šla rovnou běhat po schodech. S krabicema. A stejně tak v pátek. Po několika hodinách nošení krabic, bedýnek, balení a vybalovaní jsem si šla vyvětrat hlavu. No, nohám se moc nechtělo a já je ani moc netlačila. A protože Garmin a další odznáček, musela jsem běhat i v sobotu – přestupnej rok přece. Plán byl 8km a zaokrouhlit tak kilometry na 230. Normálně bych si dala tak osmnáct, ale psychická i fyzická únava stěhovaní byla znát a to nejhorší jsem měla na neděli teprve před sebou. Stejně jsem ale nakonec plánových osm protáhla skoro na 14. 

 Za únor celkově necelých 237 km