Myšlenky běžce při dlouhým běhu. Při dlouhým běhu, kterej se uplně nepovede.
Od začátku ledna jsem najela na celkem intenzivní tréninkový režim. Běhám 5x týdně, v lednu jsem se dostala na 200 km. A taky jsem zařadila víkendové objemy. Většinu z nich jsem si fakt užila. Jen já a běh. Milion mých myšlenek a spoustu endorfinů. Moje běžecký plány pro tenhle rok jsou docela vysoký, ale věřím, že díky dostatečnýmu tréninku si je budu plnit. Ale i na mě muselo jednou dojít a ne všechny běhy jsou plný jednorožců a duhy.
Sobota ráno. Beru batoh, dva gely, vodu do hydrovaku a vyrážím na klasický víkendový long. Plánuju běžet do Vranýho a zpátky a pokud to půjde, ještě kousek k tomu. Takže třeba 25km? Možná jsem přemotivovaná, možná mám přehnaný očekávání.
Svítí sluníčko, ale nepřijemně fouká vítr. A fouká proti mně. Klasicky na třetím kilometru zastavuju, abych protáhla ztuhlá lýtka po celém týdnu a nohy měly šanci se trochu rozběhnout. V hlavě mám neskutečný prázdno, což mě překvapuje. Nevěnuju tomu ale pozornost a po očku sleduju časy na kilometr. Mých tradičních 5.35min/km. Jen v tom větru mi to bere víc síly, než bych si byla ochotná připustit. Jenže já se svýho tempa někde v kouknu hlavy odmítám vzdát. Když doběhnu do Vranýho, dávám si pauzu a chytám dech. Přepískla jsem to. Ještě jednou protáhnu nohy a "pomalu" vyrážím zpátky. Víc než kdy jindy mi dochází, proč bych měla zpomalit. Že rychlost (teda "pomalost" :) jdou s vytrvalostí rurku v ruce).Jenže moje tempo je stále maximálně 5.40. A pak to přijde. Někde okolo 17tého kilometru přichází neskutečná krize. Moje hlava začne dlouhý trénink bojkotovat. Proč to všechno vlastně dělám? Mám tohle zapotřebí? Přemýšlím nad svýma běžeckýma plánama, cílema a snama. Stojím opřená a koukám na potůček pod sebou. V hlavě jako v mraveništi a jediný co by moje bojkotující hlava chtěla, je na všechno se vykašlat a domů DOJÍT. Chce se mi brečet, křičet a hlavně umlčet ten bojkotující hlásek v hlavě. Není to poprvé. Už párkrát se objevil. Většinou při závodu.
Snažím se nad situací trochu povznést, nadechnu se a pak se musím pousmát. "Ty jsi ale pitomá, viď?" Znovu se rozbíhám a přemýšlím nad tím, co se právě v mojí hlavě stalo a děje. Uvědomuju si důležitost takovýho tréninku a hledám cesty, jak z toho ven, jak uklidnit myšlenky a najít energii a chuť běžet ještě dalších aspoň šest kilometrů. Potřebuju tohle umět rychle zpracovat a nenechat se tím vykolejit. Hlavně při závodech.
I když těch šest kilometrů bylo nekonečných, já jsem nedokázala zpomalit třeba na 6min/km, což je pro mě aktuálně nejvíc zdviženej prst, protože v tomhle tempu prostě 30 a víc km neuběhnu. A ani nechci. Mým cílem není se v sobotu zničit a pak nefungovat. Mým cílem je přece pomalu zvyšovat objem a být si v něm jistá. Zvykat tělo i hlavu na zvyšující zátěž. Takže se pořád mám sakra co učit.
Těch nekonečných šest kilometrů si znova dokola opakuju, proč to dělám. Co chci dokázat, co si chci splnit. Že chci a ne, že musím. Znovu si uvědomuju důležitost pokory a zároveň důležitost síly přesvědčení, že něco dokážu. Že dlouhej běh je trochu jako život. Když budu pochybovat o tom, co dělám, tak se to vždycky podělá. Že to nejlepší je mimo komfortní zónu.
K cíli nikdy nevede cesta přímo a tenhle trénink toho je krásným úkazem. A že někdy prostě platí, že zpomalit je nejlepší řešení.
Tak běhu zdar, ať už s jednorožcema nebo umanutou hlavou! Není důležitá rychlost, důležitý je to nevzdat.
Komentáře
Okomentovat