Tak tohle bude dlouhý...
Párkrát jsem byla pomáhat na maratonu, který pořádá
RunCzech. Poprvé to byla občerstvovačka před polovinou závodu, podruhé to byla
ta cílová. Průběh byl vždycky stejnej. Přijdeš, postavíš stolky, nachystáš
jídlo a pití (popřípadě houbičky), párkrát se necháš zbuzerovat těma, který to
maj na starost, a čekáš. Proběhnou běžci a tím to končí. Uklidíš a jdeš domů.
Je to skvělá zkušenost, člověk si pak víc váží, když sám nějaký závod běží a na
občerstvovačce dostane houbičku a třeba i úsměv k tomu. Mně to vždycky
dodalo i hromadu motivace.
Jít pomoct ale na štafetovej závod je trochu jinej level.
Někdy na podzim loňskýho roku, kdy se mi kryl odlet na dovču se
závodem podél Berounky, jsem slíbila, že na Run Labe Run určitě pomůžu. A to i přes to, že se
měl krýt s Vltava runem. Kamarádi si mě docela dobírali, ale prostě
priority. A já nerada svoje sliby porušuju.
Týden a půl před závodem přišla první prosba. Seznam
předávek a jména lidí, kteří jsou ochotní pomoct. Úkol zněl celkem snadno,
přiřadit jména k předávkám. Udělat ale definitivní plán mi trvalo týden.
Týden plný plánovaní, přemýšlení, telefonování a psaní zpráv. A jedna hromadná Whatsapp skupina. Telefony s dobrovolníky
střídaly telefony s organizátorem. Čím víc jsem se všem hrabala, tím víc
otázek jsem měla. A čím se závod blížil, tím víc jsem se bála, že jsem někde
něco po… pokazila. Že někdo nestihne přejet z místa na místo. Že na
poslední chvíli zruší někteří svou účast. Jenže jsem nechtěla dát najevo obavy
a stres, chtěla spíš být v posledních dnech před závodem opora.
Nakonec pomáhám i
s pár drobnostmi okolo – jakože psát GPS souřadnice každé objednané
toi-toice? No, když to paní chce :-).
Pátek. Odjíždíme do Špindlu. Jestli jsem něco podělala, není cesty zpět. Dávám dohromady věci na
předávky, vydávám startovní balíčky týmům, které přijely dřív. Nervozita trochu
opadá, všichni jsou milí, těší se. Vtipkujeme o výběhu na sjezdovku. Večer se
zvedá vítr a prší. I přes únavu nemůžu usnout. A po pár hodinách lehkého spánku
zvoní nekompromisní budík.
Sobota. V pět ráno jsme na startu. Poslední balíčky a v šest
vybíhají první závodníci. Mám husinu a zimou to není. Jedno selfíčko s organizátorem
a jedu na svou první předávku po třetím úseku. Mám sebou trochu namočených
vloček, kafe jsem stihla ještě před startem. Přijíždí první auta. Vtipkujeme a
čas utíká rychleji, než jsem čekala. Nakonec přijíždí i organizátor a okolo 11
balíme předávku. A začíná něco, co bych si asi neuměla představit ani v těch
nejdivočejších snech. Převozy stanů z a na předávky. V mezičase řeším
hovory s dotazy a hledám náhradu na předávku, kde se nám paní vymluvila. A
taky přichází čas prvního RedBullu. Mám krizi, málo špatného spánku začíná být
znát.
Čas utíká rychlostí blesku, uvědomujeme si, že skoro nejíme ani nepijeme.
Rychlá zastávka na jídlo a pokračujeme v cestě. Už je zase tma. Zadávám do
navigace souřadnice předávky. Jedeme kopřivama, co mají snad dva metry,
jestli
mě organizátor nezabije teď, tak už nikdy. Nezabil a dokonce jsme i dojeli.
Plánujeme další kroky s předávkama. Snažíme se šetřit kilometry a čas, ale
stejně nás bude čekat 80 kilometrů zpět do Pardubic. A pak zase asi 90 zpět. Na hodinku dřímneme v autě.
Překvapivě mám energie jako po prospané noci. Stavíme předávku a bavíme se s nejrychlejším
týmem. Ty pak potkáme už na každé. A vyrážíme vstříc celonočnímu ježdění. Potkávám se s lidmi, kterými
jsem si celý týden psala a volala.
Je to zvláštní, ale já si to maximálně užívám.
Neděle. V pět ráno vykládáme věci na mojí druhé
předávce u Mělníka. Tachometr ukazuje přes 700 kilometrů. Okolo šesté čekám první běžce. Svítá a u řeky je to úžasný.
Překvapivě nejsem vůbec unavená. Z mého snění mě vytrhnou kluci z nejrychlejšího
týmu.
„Vy jste fakt všude, to není možný!“ Spíš s nima to není možný, utekli už
o hodinu a půl druhému týmu. Když odjíždí, volám na předávku po mně. Nikdo tam
nebude, až doběhnou. Využívám toho, že mám přístup k seznamu kapitánů a v telefonu
jejich čísla. Volám, omlouvám se a dělám předávku po telefonu. Jakmile mám
tohle vyřešené, předávám věci do dalšího auta spolu s instrukcemi, co kam
odvézt, vyzvednout, předat. Najednou přichází únava. Čeká mě jen předávka a
žádné plánovaní, které mě drželo vzhůru celou noc. Spolu s dalšími běžci přijede i
organizátor a fotografka, trochu mě rozptýlí a proberou, ale stejně přichází čas i na můj
třetí RedBull. Někdy před třetí končím předávku a mírně komplikovaně jedu do
cíle. Mrzí mě, že musím vytáhnout organizátora. Měl být v cíli celou dobu.
A přichází další komplikace. Poslední dvě předávky musí někdo v osm vystřídat.
Moje vůle a síla být oporou je v háji. Na jednu stranu ze mě padá ten balvan
stresu, kterej jsem si nesla poslední týden, na druhou je mi strašně líto, že
přijdu o většinu doběhů, dohání mě únava a nedostatek jídla. Přichází slzy a nejdou
zastavit.
Na hodinku se stavíme v cíli, vidím dobíhat tři týmy a
vracím se zpět na trať. Najdeme pár minutek na spánek na předních sedačkách. Nevěřila
bych, že dokážu tak rychle a tak hluboko usnout i na pár minut. Do cíle se
vracíme s posledním týmem holek. Hrdinek, co to nevzdaly. Co to nevzdaly,
i když měly problémy s orientací na trati, i přes některé neohrabané
poznámky.
Doklízíme zbytek cíle a jeden stan po cestě. A já to od
tý chvíle vstřebávám. A zároveň se vlastně začínám těšit na Berounku. A na další Labe run.
No… závěrem tohodle nekonečnýho povídání bych ráda
poděkovala organizátorovi, že jsem mohla být součástí a trošku mu pomoct. Tenhle
víkend mi dal neskutečnej zážitek. Běžci byli skvělí. Všichni. Jak ti první,
tak i ti poslední.
Uvědomila jsem si, že je strašně důležitý mít vedle sebe lidi, na který se můžu
na 100% spolehnout. Ty, co táhnou za jeden provaz. A že hranice lidskýho tělo jsou neuvěřitelný.
Komentáře
Okomentovat