Run Berounka run - další závod z druhé strany

Když jsem na konci srpna pomáhala na Labi, bylo naprosto jasný, že ráda přiložím ruku k dílu i na dalším Mírově závodě. Na run Berounka run. 

Jestli Labe kopíruje Vltavu, tak Berounka je originál. Šest běžců, šest úseků. Šest (víceméně) trailových půlmaratonů. 130km a nějakých 3000m převýšení.

Na Labi jsem si zkusila trochu svých organizačních schopností a naplánovat předávky, přes noc na ně pomáhat rozvézt stany a na dvou předávkách (a kousku) být. Mluvit s běžcema, s ostatníma dobrovolníkama, hodně telefonovat, řešit problémy. Nespat.
Víkend, kterej jsem sice dospávala asi dva týdny, ale zároveň z něj fakt dlouho žila. 

Berounka byla jiná. Ale zase skvělá. A stejně jako na Labi se plány měnily z hodiny na hodinu. Původní plán byl kontrola dvou úseků a předávka, ale i to se změnilo.

Pátek. Okolo třetí hodiny mě vyzvedává Pavel, další dobrovolník, se kterým jedeme kontrolovat dva úseky. Vzhledem k času tuším, že mě čeká víc běhu, než jsem chtěla. Ve čtyři fasuju fáborky, pár šipek. Pouštím navigaci z mapy a nechám se vyhecovat a na svých 19km vystřelím jako raketa. Je krásnej podzimní den. Počasí na běh v tričku. Během prvního kilometru vypínám hlavu. Kontroluju značení, občas mrknu do mapy. Čerstvej vzduch, podzimní les. Snažím se běžet v komfortním tempu, ale moc neflákat. V sedm bude tma a taky nechci, aby Pavel musel dlouho čekat, večer bude zima. Moje neřízení se totiž projevuje jako komplikace – nemůžu po doběhu k autu dojet pro Pavla na konec jeho úseku, ale musí nás vyzvedávat Míra. A o to víc mi hlavě jede, že se nesmím moc flákat. Spolu s myšlenkou, že budu vsávat před pátou a dopoledne poběžím další úsek, tak to nesmím ani přehnat.

Trasa je krásná, běžím nad řekou, kdyby to šlo, zastavím a budu se kochat. A jen existovat. Uvědomuju si, kolik starostí jsem nechala v Praze, a že tenhle běh je mnohem větší pomoc mně než Mírovi.
Z mých myšlenek mě vytrhne zakopnutí. Sakra! Ustojím to, ale bolavá holeň se ozve. Přejdu do chůze, sním tyčinku, tradičně jsem podcenila jídlo, a čekám, než mě přestane bolet noha.
Vbíhám na silnici, za mnou zapadá sluníčko. Malá romantička uvnitř mě by zase chtěla zastavovat. Jenže nemůžu. Nechci běžet ve tmě. A taky vím, co mě ještě čeká.
Dobíhám k potůčku. Vidím fáborku na spadlém kmenu. Jako fakt? Fakt se mám dostat přes to? Chvíli váhám, ale vím, že s mou šikovností to nepřeskočim. Sedám na kmen a sunu se na drou stranu.
Za chvíli jsem zase v lese. Světla ubývá. A přichází další oříšek – lávka přes propast. To je něco pro můj strach z výšek, když vidím pod sebe.

A pak už přichází stoupání, kde se projevuje, jak moc nemám natrénované kopce a jak blbě jsem celý den jedla. Přichází moje klasická slabost, mžitky a špatně od žaludku. Vím ale, že mám dost času, než mě bude vyzvedávat Míra. Tak jen jdu, pomalu, se zastávkama. Poslední rovinku ani neběžím, nemusím spěchat. Mám za sebou 19km běhu a chůze, a cítím se vyřízená, ale šťastná jako po terapii.  
Přijíždí Míra, jedeme pro Pavla. Zjišťuju, že není doznačený poslední úsek. Takže i přes to, že jsem nikdy neznačila, nezbývá nic jiného, než místo na start návrat do Prahy a ráno vyrazit na poslední úsek. 

Sobota.
V šest ráno zvoní budík. Kafe, snídaně, pobalit všechno potřebný a už sedím ve vlaku do Srbska. 22km přede mnou. A tak jdu, stříkám šipky na zem, věším fáborky, přidělávám šipky. Pořád poprchává a já cítím, že vzít po roce na nohy trailovky nebyl nejlepší nápad. Tuším hodně puchýřů. Trasa je ale zase krásná. Počasí mi nevadí. Hlídám rychlost prvního týmu, aby mě náhodou nedoběhli. Místama mě láká běžet, ale mám časovou rezervu a nebylo by to ani moc pohodlný, vzhledem k tomu, kolik věcí na značení na sobě mám.
Trasa mi utíká rychle, potkávám lidi, někteří se ptají na závod. A kromě jednoho pána jsou všichni strašně milí.
Černošice, cyklostezka a spouští se pořádný déšť. Už jdu na setrvačník. Netěším se na nic jinýho, než suchý boty, teplej čaj a nemuset se ani hnout. 

A pak udělám tu největší školáckou chybu – na hodinu si v cíli sednu. Nohy se rozleží a já sotva jdu... Na druhou stranu, po celkových nějakých 41km a cca 1100m převýšení se není úplně čemu divit.
Tuším, že zbytek dne bude dlouhej. Zima, déšť a únava.
V půl šesté se nechávám usadit do auta k topení. A to je moje konečná. A i přes to, že je mi líto, že nepomůžu sklidit cíl, až všichni doběhnou, nechávám se před osmou odvézt domů.
A i přes to, že v neděli ráno vstávám jako přejetá parním válcem a třema fakt velkýma puchýřema, byla to další skvělá zkušenost.
A protože ke značení patří i odznačení, za týden vyrazíme trasu znovu, abych po sobě ten bordel uklidila.  
Děkuju, že jsem mohla být součástí!
Tak zase za rok na Labi?