Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Běhej lesy Bílá - 2.část

Pokračovní.. tentokrát čistě o závodě.


Sobota ráno. Takovej ten den s nízkým tlakem a bolavým břichem. Sh*t! Taky to mohlo den počkat. Modlím se, abych aspoň našla ovesný vločky. Prostě klasickou předzávodní snídani – vločky, protein a banán. Překvapuje mě vůbec, že nejsou? Takže rohlík se šunkou, trochu rádoby celozrnné granoly a jogurtu. Dvě kafe. Jestli tohle přežiju… Tohle je totální výstup z mojí komfortní zóny. Plním hydrovak a dávám si do každé kapsy jeden gel. Moje soukromá občerstvovačka, jak v cíli poznamenal Michal. V zázemí je fronta na čísla a já začínám být klasicky předzávodně nervózní. A pořád nevim, jaký boty. Jak jinak. Ale spíš to vidím na silničky, určitě bude nahoře sucho a na kamenný seběhy se bojim v jakýchkoliv botách.

Před desátou nás posílají do startovního koridoru. Tvoříme čtveřice – Bílá má originální start, vyveze nás lanovka a každý z nás si odstartuje závod, kdy chce. Což má jednu maličkou nevýhodu. Když potkávám běžce na trati, nemám tušen…

Sama nebo s někým?

Sobota ráno (teda spíš dopoledne) a já vyrážím na svůj long run. Beru batoh, už se v něm skoro měsíc válí gel od Enervitu. Potřebovala bych si ho zkusit před nějakým závodem, ale pořád nebyla příležitost. Sluníčko svítí, takže že by dneska?
Když prolomím počáteční tuhý nohy a takovej divnostav ve stylu „dřív umřu, než uběhnu čtyři kilometry“, běží se mi parádně. Hlavou se mi honí hodně věcí. Třeba ta, že pomalu končím pátý běžecky rok. PÁTÝ! Jako fakt že jo. U ničeho jsem nevydržela tak dlouho. A pořád mě to neskutečně baví, řekla bych, že čím dál víc.
Za tu dobu jsem potkala opravdu obrovskou spoustu běžců a taky jsem ze svých kamarádů udělala běžce – jsem na tebe hrdá, Markét! A taky se měnilo, jestli jsem běhala sama nebo s někým. Ať už s kamarádem/kamarádkou/trenérem/skupinou. Znám běžce, kteří nejraději běhají s někým a taky lidi, kteří jsou sólisti a nejraději pobíhají po lesích.
Já jsem něco mezi.

Běh ve skupině
Běhám s partičkou od Mattonek – jednou nebo dvakrát týdně v oboře Hvězda. Řekněme si to na rovinu, nemám to nejblíž, ale mám pro to pádný důvody a taky se tam učím běhat pomalu. Fakt tak nějak na pohodu vyklusat ve vzdálenosti okolo pěti kilometrů. Nebo teda aspoň teď, až se oteplí, tak nejspíš opět přijdou sem tam intervaly, zvířátka a podobný srandičky, který trenér rád. A já je nesnášim. Hlavně takový to hopsání, žabákování a podobně.
Nicméně tohle je super příležitost, jak se vykopat, pokud není běh opravdu nutná součást dny (jako třeba u mě). Trénink zvládne začátečník a skupinka je malá. Týden co týden stejné tváře.
Druhá skupina, se kterou běhávám je Adidas runners Prague. Jeden článek jsem o nich psala a to tady: http://bezkynevkuchyni.blogspot.com/2018/06/adidas-runners-aneb-moje-druha-rodina.html
Po těch letech, co s nima běhám, někdy pravidelně, někdy nárazově, se hodně změnilo. Ale na své si tu přijde opravdu každý. Různé typy tréninků, odborní trenéři. I když já mnohem raději vzpomínám na začátky, kdy nás bylo ve skupině opravdu pár. Dneska to jsou spíš desítky běžců. Co se ale tak velký komunitě musí nechat, je podpora závodech. Běžci se podporují a ti co neběží, chodí fandit. Takže pro lidi, kteří potřebují okolo sebe motivaci v podobě druhých ideální.
Jo a taky jsem ještě běhala pár týdnů se skupinkou Jdu běhat. Běhaj tam jen holky a je nutné si zaplatit kurz. Tam jsem poprvé porušila, že se nikdy nenechám trénovat od chlapa :D Myšlenka kurzu fajn, ale já těžko držím plán a dny tréninku, a práce tenkrát bohužel dostala přednost. A co si budeme, ráda běhám i s klukama.

Běh ve dvou
Ve dvou se to lépe táhne, že jo. Ale ne tak docela a vždycky. Je docela důležitý, aby oba chtěli (nebo obě) sladit tempo. Běhávala jsem s týpkem, sliboval pomalý tempo a já společné běhy málem nepřežila. Ale byl to egoista v běhu i životě, a to je přesně ten parťák, kterýho do tréninku nechceš. Pokud jsem ale já ten rychlejší – a to je fakt málokdy – tak se maximálně snažím tempo uzpůsobit. Nicméně vybírám pro společný běhy takový dny, kdy nemám chuť na tempo nebo dlouhej běh. To pak prudim zase já. Jinak ale ve dvou běhám ráda. Pokud se povede nasadit konverzační tempo, pak se spojují dvě příjemné činnosti najednou. A mám pár kamarádů, co se naučili mi psát, jestli si nezajdeme zaběhat místo pozvání na pivo.
Ve dvou se taky super běhá, pokud je v plánu nějaký tvrdý trénink. Schody, intervaly. To je pak přítomnost druhýho opravdu neskutečně podporující. Ať už jsme běhali Letenský schody, kopec na Petřín, kolečka ve Stromovce nebo teď intervaly před jarní sezónou. Pokud je vedle mě někdo, kdo mě dokáže vyhecovat, pak je trénink o tolik příjemnější.
A jestli se na něco fakt těším, bude objem se sparingem. I když až po určitý vzdálenosti dojde síla na mluvení, ta přítomnost druhýho je pro hlavu fakt skvělá.

 Běh sólo
Pokud chci běhat tempo, pak si ho potřebuju řídit sama – pokud teda nedohodneme stejné tempo s druhým/ se skupinou. A taky takový pohodový běhy, když vypadnu o polední pauze. A běhy, kdy mám špatnou náladu a jdu ji vzběhat. A tisíc další důvodů. Vlastně sama běhám docela ráda. Dokážu si vyčistit hlavu, najít spoustu odpovědí na otázky a podívat se život i z jiný strany. Můžu běžet kdykoliv, neřeším čas tréninku, prostě se oblíknu a běžím.
Nejsem teda schopná říct, co je nejlepší, ale všechno má něco do sebe a já ráda kombinuju všechno.    

Komentáře

Oblíbené příspěvky