Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Run Berounka run - další závod z druhé strany

Když jsem na konci srpna pomáhala na Labi, bylo naprosto jasný, že ráda přiložím ruku k dílu i na dalším Mírově závodě. Na run Berounka run .  Jestli Labe kopíruje Vltavu, tak Berounka je originál. Šest běžců, šest úseků. Šest (víceméně) trailových půlmaratonů. 130km a nějakých 3000m převýšení. Na Labi jsem si zkusila trochu svých organizačních schopností a naplánovat předávky, přes noc na ně pomáhat rozvézt stany a na dvou předávkách (a kousku) být. Mluvit s běžcema, s ostatníma dobrovolníkama, hodně telefonovat, řešit problémy. Nespat. Víkend, kterej jsem sice dospávala asi dva týdny, ale zároveň z něj fakt dlouho žila.  Berounka byla jiná. Ale zase skvělá. A stejně jako na Labi se plány měnily z hodiny na hodinu. Původní plán byl kontrola dvou úseků a předávka, ale i to se změnilo. Pátek. Okolo třetí hodiny mě vyzvedává Pavel, další dobrovolník, se kterým jedeme kontrolovat dva úseky. Vzhledem k času tuším, že mě čeká víc běhu, než jsem chtěla. Ve čtyři fasuju fáborky, pár

Adidas runners aneb moje druhá rodina

Po pár měsících svých běžeckých začátků mě jednou v úterý přivedla kamarádka do prodejny Adidas
v ulici Na Příkopě. Strašně jsem se bála. Jsem malý posera a tak každá změna nebo noví lidé je pro mě výstup z komfortní zóny. Bylo to první úterý v měsíci, které je vždycky věnované běžecké technice. S nejpomalejší skupinou jsme běželi na Letnou. I nejpomalejší skupina na mě byla tenkrát hrozně rychlá a já přemýšlela, zda to má vůbec smysl, abych ostatní brzdila. Ale ostatní běžci a trenéři ale byli strašně milí a mně se s nimi líbilo. Skupina se tenkrát jmenovala Prague boost - běžeckou novinkou tenkrát byly Ultraboosty, které jsem si mohla na tréninku půjčit a otestovat.
I přes svoje pomalé běžecké začátky jsem úterky skupinového běhání nevzdala a běhala s nimi dalších několik měsíců.
Bohužel mi pak škola a zdravotní problémy zasáhly do programu a já na další trénink dorazila až o půl roku později. Moje úterky byly od té doby jasně dané. Žádný program je nemohl narušit. Z Adidas boost Prague se stali Adidas runners Prague a já s nimi loni na jaře zahájila speciální přípravu na pražský půlmaraton. Z nejpomalejší skupiny jsem se postupně propracovala do rychlejších a delších tras, ze spousty lidí se stali moji skvělí kamarádi. Ostatní kamarády jsem naopak k AR vždycky lákala.

Spoustu lidí nechápe, co vidím na tom, že běhám po městě, když mám kousek Kunratický les nebo teď i Modřanskou rokli. Ale je to o těch lidech.
Díky AR jsem se naučila zařazovat do svého tréninku intervaly nebo fartlek. Díky AR jsem zaběhla všechny svoje osobáky, každý trénink měl a má své kouzlo. Pokaždé se těším na známé tváře a na běh, protože to je to, co nás všechny spojuje - láska k běhu.
Každý závod, kam jedeme společně je hned o moc lepší. Na každý závod hrdě beru své černé Adidas runners Prague tričko. I když je to létě občas pěkný peklo!
A co mě kromě nových možností tréninky s AR naučily, co mi daly?
Že takových bláznů, jako jsem já je mnohem víc.
Že můžu všude po Praze potkávat známé tváře, což mi zlepší den.
Že díky skupinové motivaci dokážu víc.
Že díky nim mám pocit, že někam patřím.
Že to není jen o běhu.
Že v běžeckém jsme si všichni rovni.
Že co mě nezabije, to mě posílí (běhy na Petřín a Strahov, nekonečné schody na Letné) a že můžu běh prokládat žábákama a kačákama (a druhý den chodit jak... :D)
 ...

Jak moc je pro mě AR důležité jsem si uvědomila až letos v dubnu. Pražský půlmaraton. Něco, na co jsem se moc těšila a nakonec místo v Praze jsem seděla na druhé straně zeměkoule. Každý den jsem sledovala přípravu svých kamarádů. Čím víc se blížil den závodu,
tím víc líto mi bylo, že tam nejsem. Poslední dny jsem nemyslela na nic jiného. To sobotní ráno jsem snad ani nemohla dospat. Díky časovému posunu jsem měla dost času a tak jsem si sama dala jeden tréninkový půlmaraton a pak si sedla před notebook a pustila si přímý přenos z Prahy. Vlajky AR, tóny Vltavy. A mě tekly slzy (snad polovinu přenosu). Tak moc jsem si přála na tom startu stát taky. S NIMA. Když jsem byla pryč, tak se mě často ostatní ptali, jestli mi chybí rodina. Od téhle dubnové soboty jsem říkala:"ano, moje AR rodina". A věděla jsem, že se to ve mně začíná lámat. Že chci tohle zpátky - společné tréninky, závody nebo potréninková posezení. Že chci zase někam patřit. Některé jsem už viděla v Budějovicích na půlmaratonu a ten pocit potkávat AR trička na trati se nedá popsat. A i když kvůli bolavé noze jsem zatím po návratu promeškala tréninky, už se těším, až zase v úterý před šestou přijdu Na Příkopy. 

Takže jedno velké díky všem, kteří se podíleli na tom, že je ze mě taková běhna a člověk, jaký jsem.  
 

Komentáře

Oblíbené příspěvky