Běžecký deníček – srpen

Srpen byl běžecky opravdu intenzivní. Objemově nejvydařenější a celkově i tempově super. 

1. – 11.srpna – 71km

Dobeška

Ve čtvrtek se to moje všechno špatně naštěstí zlomilo. A já konečně zase vyběhla s úsměvem. Tempo jsem zvolnila a trochu si v hlavě rovnala události posledních dní. A taky jsem si úplně nechtěla odpálit nohy, naplánovala jsem si páteční ranní běh do práce. A jak sem si naplánovala, tak bylo. A jak se mi nechtělo. Bože, nesnáším ranní běh. Nohy nechápaly. A já vlastně taky ne. Proč to proboha dělám?  Táhla jsem se šnečím tempem celých sedm kilometrů.
Neděle. Long run. Jen blondýna jde běhat do vedra po párty. Dobře jsem si běh odtrpěla a s velkým sebezapřením odběhla 14km. A tak jsem se aspoň snažila zabavit hlavu myšlenkama o osudu a náhodách. A o tom, že určitě na tom sluníčku neumřu. V úterý jsem vstávala pro změnu zase na obláčku. Moje plány mi málem překazil déšť. Ale když k večeru přestalo pršet, musela jsem toho využít. Po dlouhé době směr Výtoň. Nevím, jestli mě motivovalo, že kus cyklostezky vede podél silnice, ale hnala jsem se dopředu a intenzivně přemýšlela, jestli to cestou zpátky vezmu přes mou milovanou Dobešku. Čísla jsou zlo, ale touha po tom super výhledu za odměnu mě nakonec zlákaly. Nebudu lhát, málem jsem se nahoře pozvracela, když jsem schody vyběhla jen s jednou pauzou. No dobře mi tak. Prej je můj běh diagnóza. Jo, asi je. Nevím, jak vaši kamarádi, ale moji se pomalu učí mi nepsat „pokecáme na pivu“ ale „půjdeme si zaběhat a pokecáme“.  Takže jsem ve čtvrtek v osm večer čekala na kamaráda a bývalého kolegu a vyrazili jsme na pohodové tempo na cyklostezku. Mně tempo neskutečně sedlo, takže jsem mlela a mlela. A čekala, kdy kamarád začne protestovat, že se otočíme. Po víc jak pěti kilometrech jsme to otočili a poslední necelé dva kilometry jsme trochu upustili uzdu našim egům a trochu si mákli. Jo, takhle by mi běhaly skvěle objemy. 

Víkend měl původně znamenat dlouhý běh a test navigace mých hodinek. Jenže už od rána pršelo. Takže jsem nakonec změnila plán. A taky naivně věřila, že pršet přestane. Dojela jsem do Kunraťáku s tím, že budu běhat kopečky. Pořád pršelo, tak jsem si říkala, že prostě doběhnu těch 2,5km ke kilometr táhlému kopečku, tak si ho 3x vyběhnu a seběhnu a pak doběhnu zpátky na zastávku a pojedu domu. Že zase tolik ten objem nepotřebuju. A že taky určitě přestane pršet. A že přece těžko na bojišti. Ale ono to strašně sedlo. Kopeček jsem vyběhla celkem 4x bez krize. A i když pršelo celou dobu, já jsem si to hrozně užila. A nakonec naběhala kilometrů šestnáct. Durch zmoklá a od bahna. A s úsměvem od ucha k uchu jsem nastoupila do busu. Lidi v buse nechápali. Jo, tohle je trénink, kterej prostě chceš. A protože jsem v neděli ráno nepocítila žádnou únavu, šla jsem těch 16km vyklusat. To bylo strašný. Horko, nohy jako z olova. Jestli mi do kopčeků den před tím zněl refrén písničky South of the border (Ed Sheeran), tak tuhle neděli mi v hlavě spíš běhalo „nebuď měkká“. Odměnou mi pak byla mangová zmrzlina z Creme de la creme. A to se vyplatí.

Modřanská rokle

13. – 17.srpna – 37km
Zase nějaký divný zprávy. To bude chtít pár kilometrů přihodit navrch. V úterý ráno nahážu běžecký do tašky, přibalím batoh a už se vidím, jak ukrajuju kilometry jen za druhým a čistím u toho hlavu. Po práci ještě otvírám mapu Modřanské rokle. „Hm, sem bych mohla doběhnout. Je 700m tam a okolo kilometru zpátky na hlavní. To neminu.“ Jistě. Mám skvělý orientační smysl. Vyběhla jsem z laborky, kilometr před roklí vede část podél silnice. Egoista uvnitř mě zrychlí lehce nad 5min/km. Na chvilku jsem zaváhala, zda chci odbočit ze známé trasy, když mám dobré tempo. Vždyť je to jen kousek...“  Na místo, které jsem chtěla vidět, jsem přeci jen doběhla, i když byla cesta mnohem delší. Nicméně mi to nedalo, otevřela jsem mapu a ujistila se kam dál. Lesní cesta, bahno, louže. A klid. A já šťastná. A pak už jen klasika. Asfalt, podchod, cyklostezka. Tempo jsem cítila jen maličko nad komfortní zónu. Každý kilometr se však točil okolo času pět a půl minuty. Síly mi začaly pomalu docházet až poslední dva kilometry. Nakonec jsem si doběhla pro lepší náladu za 14km v tempu 5.33min/km. A taky pro neschopnost usnout.
Po jednodenní pauze a sportovní masáži vyrážím po odcvičení tréninku na nohy a zadek vyklusnout. Plánuju pohodové tempo a vzdálenost okolo osmi kilometrů. Nemůžu se ale rozhodnout, jestli to vezmu směr Výtoň nebo Radotín. Nakonec běžím do centra. Asi ego nebo moje potřeba uplně vypnout. Druhý kilometr mám lehce nad 5min/km. Moc to nechápu, protože mám pocit, že jsem jen lehce nad svým komfortním tempem. Čtvrtej a pátej kilometr jsem pod pěti minutama. Hlava uplně vypnutá. Žaludek se naopak hlásí o slovo. Tohle tempo se mu vůbec nelíbí. Od šestého kilometru zvolním. Doběhu mrtvá. Ne! Já prostě neumím sama běhat na pohodu!
Sobota. V plánu byl long run. Jenže! Spát jsem šla po čtvrtý hodině ráno. A i když mi odpadla angličtina, spala jsem sotva 5 hodin. A to po celém týdnu, kdy jsem taky spala dost na pytel, nestačilo. Líně jsem se poflakovala celý dopoledne v posteli, ale odpoledne mi to nedalo. Už jsem řekla, že běhat půjdu, tak prostě půjdu. Pořád jsem vymýšlela kam, až nakonec zvítězil Kunraťák. Dvě kolečka okolo. To bude těch 15km, dva kopečky. První kolečko ušlo. desítka padla asi za 57 minut. Jenže nohy tuhly, v boku mě píchalo, už jsem snad odpočítávala metry. Jo, přesně tohle bych jeden z těch tréninků, který jsem přeplánovala. Když jsem po tý svý patnáctce nastoupila do busu, celou cestu jsem zívala. Roztřepala jsem se zimou a motala se mi hlava. Nacpala jsem do sebe kapsičku s přesnídávkou a klepala si na čelo, že jsem vážně pitomá. 

20. – 25.srpna – 37km

Kunraťák

Úterý ráno a já hážu oblečení a boty do batohu, z práce poběžím. Po obědě se začnu hlásit moje lenivé já. Hodinu vymýšlím trasu a nakonec vybíhám zase do Kunraťáku. Chci zamakat, ale nohy jako kdyby zapomněly, že umí běžet i rychleji. Chvíli se vztekám a cítím se frustrovaná. A tam nad Dolnomlýnským rybníkem zastavím. Nadechnu se.“ Jsi pitomá, co si to tu zase dokazuješ? "Kdo po tobě chce běžet na 5.30? Užij si, že běžet můžeš, že děláš, co tě baví!“. Podaří se mi uklidnit vlastní ego a domů si doběhnu v klidu, na pohodu a s úsměvem.  Na další trénink jsem vyrazila ve čtvrtek. Cestou domů jsem klikala do Garminů 500m intervaly, připočítávala nějaký rozklus a kousek na výklus. Nacpala jsem do sebe doma rýžový chlebíček s banánem a říkala si, že to nebudu možná zas tolik hrotit, co když mi to nepoběží. Tak jsem vyběhla na tempo 5.05. Hastag výklus. Okamžitě jsem změnila plán na minimálně rychlou pětku a zbytek do osmi kilometrů výklus. Jako dala jsem 5km za 25m11s. Asi romanticky zapadlo slunce, já fakt nevim. Osmička v průměru 5.07. Domů jsem doběhla šťastná a vysmátá. Na víkend jsem si plánovala patnáctku v Modřanské rokli. Stáhla jsem si do hodinek trasu Modřanského trailu. Jenže v pátek napsala kamarádka, jestli bych s ní v sobotu nevyběhla. Plány jsem bez přemýšlení změnila a vyběhla s ní. Jo, jít pít před během se nevyplácí, Markét! Ale vyklusly jsme hezkých 6,5 kilometru. V neděli jsem běhu opět neodolala. Nakonec přišly na řasu schody. Ty na Dobešku. Normálně tam skoro nikoho nepotkávám, ale tentokrát? Jednou se zase odvážím stáhnout tílko a lidí projde tisíc! Kecám, bych jich asi 18. Ale i to je pro mě moc. Schody každopádně bolely. Plíce nechápaly, srdce by snad i vyskočilo, nebýt toho, že mu v tom brání hrudní koš. Zamakala jsem a s nějakým pobíháním okolo padla skoro desítka. 

  

27. – 30.srpna – 35km

Úterý. „Prosím, pojď na trénink…“ A tak i přeš příšerný horko jedu na Střelečák běhat s Adidas runners. Prý Petřín. No potěš. Kopec bolí, kamarád si ze mě dělá srandu. Vzpomínám, já mě tu týral dva roky zpátky po závodu Běhej lesy Bílá v Beskydech. Na Střelečák dobíhám a hodinky ukazují 6,5km. Přijde mi to málo, rozhodnu se kousek popoběhnout směr domů. Nakonec s jednou zastávkou dobíhám domů. Trochu jsem zase přestřelila, žaludek bojkotuje. Ale okolo vody bylo tak hezky. Čtvrtek. Přijedu k babičce s plánem vyběhnout jednou. Už je celkem pozdě a já mám chuť si dát do těla. Uplně vypnout. Intervaly. Babi má kousek za barákem 500m in-line okruh. Tři kolečka na zahřátí, osm tak na 85% výkon a tři na výklus. Všude puberťáci a spoustu rádoby vtipných řečí. Ale trénink splnil účel a s tempem jsem též byla spokojená. A protože návštěva u babičky je vždycky dost sedící, vyběhla jsem i v pátek. A o svém běhovýletu jsem psala tady: https://bezkynevkuchyni.blogspot.com/2019/09/vybeh-na-pekelny-kopec.html.

Celkově naběháno 180 km