Sice píšu běžecký deníček, ale tomuhle
běhovýletu bych ráda
věnovala pár řádků extra.
A taky se pochlubila fotkama.
Po intervalovém tréninku bych asi normálně druhý den běhat nešla. Ale návštěvy
u babičky jsou vždycky ve stejném duchu. Vsedě na gauči. Je skvělé si
popovídat, ale já už jsem na pohyb tak navyklá, že stejně vždycky na chvilku
„utíkám“ cvičit nebo běhat. A babi
s dědou naštěstí nemají noc proti.
„Kolik si dáš? Pět kilometrů?“ „Ne dědo,
aspoň deset, možná i víc..“ „Tak si vezmi telefon sebou!“
Ok, nebudu se hádat, nesnáším tahat telefon v ruce, nosím ho jen, když
mám na zádech batoh. Ale jsem ráda, že mě nechají jít běhat. Aspoň udělám jednu
nebo dvě fotky.
Vybíhám a cítím tuhé nohy.
Ach jo, to
zase bude. Okolí Třebíče moc neznám a tak to vezmu cestou nejmenšího odporu
tam, kde jsem už jednou běžela. Uvidím, kam doběhnu. Aspoň šest kilometrů…
Zbytek dokroužím na inline oválu, když se mi bude chtít.
Po čtyřech kilometrech přijde první vesnice a po stoupání poměrně prudké
klesání. Hlavou mi proběhne, jak
příjemné
bude tohle zase vystoupat. Vidím šipku Stařeč a pokračuju v běhu. Hlava
plná myšlenek, žádná auta, po dešti celkem čistý vzduch. Míjím značku Stařeč a
hodinky hlásí pátý kilometr. Dál se mi nechce, smiřuju se s kroužením a
posílám rychlou smsku, abych se ohlásila.
Při návratu však kromě šipky Třebíč zahlédnu
odbočku na Pekelný kopec. Nedá mi to
a googlim. Rozhledna a jen 1,5 km. Je
rozhodnuto. Vbíhám mezi pole a za chvíli jsem v lese. Sem tam srnka nebo zajíc.
Jsem překvapená, že mi vůbec nevadí pořád stoupat. Všude je klid, nikde ani
noha. Čím déle běžím, tím širší můj úsměv je. Vzpomínám na svou milovanou
Šumavu. Na toulky po nocích. Vůbec nemyslím na bolavé nohy. Asi ve třičtvrtě
cesty kontroluju směr. Pro jistotu. A za chvíli se přede mnou objeví rozhledna.
Stopnu
hodinky a lezu nahoru. Doby, kdy jsem milovala výšky, jsou dávno pryč. Hikovat
na horách miluju, hledám každej výhled, ale rozhodně to není moje komfortní
zóna.
Nahoře se mi tají dech. Nádhera. Jsem na rozhledně úplně sama. Chvíli se dívám,
obejdu ji a vracím se. Těším se na seběh, a že mě čeká 2,5 kilometru lesem.
Pomalu zapadá slunce, už dávno na nic nemyslím. Cítím se šťastně a spokojeně. Vybíhám
do vesnice, kde jsem odbočovala na rozhlednu, zatnu zuby a vyběhnu kopec. Za
zády mi zapadá slunce. Usmívám se, necítím se vůbec unavená, i když hodinky už ukazují
12 kilometrů. Soudruzi někde udělali
chybu, na rozhlednu a zpátky to bylo místo tří kilometrů pět.
Z euforie mě vyruší zvonění telefonu. „Kde
jsi? Máme starost…“ No, OMG! Pokusím se trochu zrychlit a lehce nad 15km dobíhám.
S nádhernýma fotkama, nabuzená a pozitivně naladěná. Díky dědo, nemít sebou telefon, asi bych litovala.
Někdy se z plánovaného souvislého delšího běhu stane běh vyhlídkový
s kopečkama. S objevováním něčeho nového. A já doufám, že se na Pekelňák ještě někdy vrátím.
Komentáře
Okomentovat