„Myslíš, že dám těch
23km, i když teď nebudu týden běhat?“ ptám se a jsem ráda, že chodim.
Běžecká
logika. Měsíční objemy, nedostatečná regenerace a ústecká půlka si vybraly
svou daň.
„Jasně, uběhneš!“.
Utekl týden bez běhu a já tušila, že to možná nebude pravda.
Začala jsem reálně uvažovat, že bych běžela kratší trať. Dokonce jsem měla i
zájemce, který by si se mnou startovné vyměnil. Jenže já začala pochybovat. „Chci to vzdát?“
Nevím, co se pak ve středu v mojí hlavě stalo, ale já jsem si umanula, že
oběhnu tu delší trasu. Protože prostě. Logiku nehledej.
Neděle ráno. Vstávám,
v břiše, jako v žiletkárně. Kdybych mohla jít s tlakem do
mínusu, tak budu trhat rekordy. Schoulená v klubíčku přetahuju peřinu přes
hlavu, jako kdybych věřila, že zmizim a nebudu muset běžet. Nebo aspoň že zmizí
bolest.
Po cestě trochu zabírá ibalgin, je hezký počasí, beru číslo
a závod nechávám osudu. Předem se ostatním omluvám, že to budu mít na dlouho.
Koukají na mě jako na blázna, ale moje ego pláče. Nesnášim, když na mě někdo
čeká a teď vím, že to bude klidně hodinu. A když pořád říkám, jak nezáleží na
rychlosti, tak já sama si připadám.. že nejsem dost dobrá.
Koridor O. Dělám
si legraci, že jsme jako v chlívku před porážkou. Sleduju přes náměstí,
jak za tónů Vltavy vybíhají běžci. Projdu kontrolou teploty a během 3 minut od
startu už taky probíhám. Beru to na pohodu, mám před sebou kus cesty. Někdy po
třech kilometrech přestává fungovat ibalgin. Okolo mě všichni jdou, přejdu do
chůze taky.
Demotivace. Popobíhám až
k lomu. Nahoru to sakra bolí. Motá se mi hlava. A pak přichází další prudké
stoupání.
Tak na tohle jsem zapomněla.
Jako obvykle na všechno zlý z minulosti. Stoupání samej kámen. Pomalu
se škrábu nahoru, přes mžitky před očima skoro nevidim. Chce se mi brečet, křičet,
vztekat se. Ale jediný, na co zmůžu je sunout se dál. Tam zastavuju, cítím, jak
se mi podlamujou kolena, před očima černo. Nacpu do sebe gel a trochu vody.
Přecházím do pomalé chůze. Vůbec nevím, co mám dělat. Rozumný by bylo se nechat
odvézt dolu a ostatní počkat.
Jenže já obvykle rozumný rozhodnutí nedělám. A tak se rozhodnu pokračovat. I
přesto, že už v tuhle chvíli tušim, že jsem si minimálně ty
odklepla tři hodiny. Tři hodiny, co mě tolik
straší…
Někde ta sedmém kilometru míjím běžce. „Máme skoro třetinu za sebou“. K mému překvapení vyndavá
sluchátka a přidává se ke mně. Jdeme, já lovím v batohu kapesník, abych si
vyčistila brýle. Povídáme si, občas navrhnu, že popoběhneme. Najednou to utíká,
i když často jen jdeme, sama bych asi klidně běžela déle, ale zpětně tuším, že
mě tohle zachránilo a pomohlo závod dokončit.
Kousek od nádrže se tenhle Vojta odpojuje a jde si pro magnézko. Slibuje, že mě
doběhne.
Běžím sama, je mi nahoře pěkná zima. Míjím
Míšu ze šneků, který je právě na občerstvovačce a trvá mi hezkých pár
kilometrů, než ho doženu. Dáme si spolu možná dva kilometry. On tvrdí, že to
bude z kopce až do cíle. Kéž by.
Nakonec to z kopce pouštím a Míšu nechávám za sebou. Mám před sebou pět
nebo šest kilometrů. Na střídačku se předbíháme se třema běžkyněma. Občas prohodíme
nějakou větu. Občas si zanadáváme.
A konečně je tu zase Liberec. Už to bude jen kousek. Cítím, že jsem už na hodně
tenkým ledu. Běžím pomalu. Když to nejde, jdu.
Náměstí, kopeček dolů a … kopeček nahoru. Už chci jen umřít.
V cíli jsem deset minut pod třema hodinama. O deset minut pomaleji než loni.
Třesou se mi nohy, jediný, co potřebuju je vidět kamarády,
zastavit, opřít se. Vlastně ani nevím, co si mi honí hlavou. Je to hodně
smíšený. Jsem vděčná, ale zároveň si nadávám. Vděčná, že jsem vystoupila z komfortní
zóny a uhlídala, abych mi nebylo blbě. Zároveň se cítím jako
looser.
Ale… Doběhla jsem to. I když jsem si sáhla hodně na dno. Ale i takový závody
jsou. Závody, který ukážou přesně to, co jsem podcenila. Kopce. Regeneraci. A
vůbec poslední týdny i odpočinek. Změna práce přinesla opravdu hodně stresu. A
taky ukážou to, jak moc umanutá jsem. A jak moc důležitý je se nevzdat, i když
to chvíli vypadá na pád na pusu. Nejen v závodě, ale i v životě.
Komentáře
Okomentovat