Tak jsem zase jela do Ústí!
V létě a po run Labe run jsem docela koketovala s Vltavou. Prostě se jen
těsně před závodem připojit k nějaké skupině a vypnout hlavu. Ale pak jsem si to tak nějak
rozmyslela. Protože priority.
A tak jsem před startem Grand finále ve Stromovce kupovala
startovné od slečny a plánovala jsem si aspoň jeden long… Jenže pak byl závod v Hvězdě
a já začínala cítit, že moje pravá noha začíná pokusy o běh celkem bojkotovat. Teď ale nebyl čas neběhat. Víkendový long byl jedno velký špatný a dva výběhy v týdnu taky. Tempo
strašný a pocit ještě horší.
V týdnu pak přišlo další zklamání. Myslím, že pro
většinu běžců bývá medaile motivací. Jasně, že vzpomínky nám nikdo nevezme, ale co
si budeme, mít vedle sebe dvě (možná tři) uplně stejný medaile? To si je jako mám popsat fixkou? Tentokrát jsem
byla poprvé opravdu přesvědčená, že pokud to nepůjde, nebudu to hrotit a ze závodu odstoupim. Moc
dobře si pamatuju moje ústecký poprvý. Jak jsem strašně moc chtěla na tom 17tým
kilometru doběhnout. A jak jsem sice doběhla, ale bylo mi zle další tři hodiny. A myslím,
že není hezký mě v tomhle stavu vidět.
Naopak loni, kdy jsem se nechala ukecat
(dobře zas tak těžký
to nebylo), jsem využila naběhaný objem po 14ti denní regeneraci a zaběhla jsem
si osobák.
A jak to dopadlo letos?
Do Ústí jedeme na druhou hodinu. Jestli se mi něco fakt
nechce, tak běžet 21 kilometrů. Teplo je určitě o dost větší, než
hlásila předpověď.
Hledáme kamarády, kteří už jsou na startu. Přemýšlím, jak moc mám ještě pít a
jestli jsem si sebou neměla vzít banán. Asi měla, ale tak holt začnu dřív
s gelama. Domlouváme se, kde budou holky fandit, kde se pak potkáme v cíli. Tajně
doufám, že mi povede držet okolo dvou hodin. Ale nemám tušení, jak se bude
tvářit bolavá noha. Na tejp jsem si samozřejmě vzpomněla až v autě za
Prahou.
První vlna startuje ve tři, my
pomalejší v druhé o tři minuty
později. Slyším podruhé Vltavu a vybíhám. Moje nohy jsou uvolněný a běží se mi
dobře. První kilometr 5:26.
Jako fakt? Kromě tempa mě překvapuje i pocit žízně.
Mám suché rty, což není moc dobrý znamení. Jsem ale vybavená hydrovakem, takže
od druhého kilometru
ucucávám.
Přebíhám most. Markét a Zuzka. Zubim se na ně a běžím dál.
Šestý kilometr. Pořád jsem průměrně okolo 5:25. Je to úžasný a já si to strašně
užívám. Dávám si první gel. Nemám hlad, ale ve chvíli, kdy bych ho měla, bylo
by pozdě. Někde okolo osmého kilometru potkávám Míru, mávneme na sebe. Je to jako další dávka energie přímo i.v. A asi po
kilometru potkávám dalšího známého běžce, který se ke mně přidává. Povídáme, běžíme
spolu tak kilometr a půl. U občerstvovaly se odpojuju. A od desátýho kilometru
začíná kalkulování. „Když budu mít zbytek v šetkovým průměru, pořád jsem
na dvou hodinách.“
Probíhám chemičkou, je to tam nekonečný. Přemýšlím nad dalším gelem někde z kopečka
před mostem. A najednou vidím Radka. Dneska mu to nesedí. Je mi ho líto.
Dávám gel, na mostě zase mávám na holky, na druhé straně potkávám další Zuzku.
Tohle tak strašně nakopne. Pokaždý mi naskočí husina, když vidím, někoho
známého, kdo fandí.
Rovinka podél řeky. Moment. Fakt už jsem tak daleko? A furt se mi běží dobře.
Pořád se cítím dobře a taky jsem pořád pod 5:40. A pořád dopočítávám cílový čas.
Zdravím Ríšu, vodiče na 1:40, volá na mě, kde má koláč. Musím se smát. Za chvíli vidím zase
Míru. S úsměvem. Plácneme si. Jsem ráda, že se usmívá, dneska se mu taky vůbec nechtělo
běžet.
Točka a vracím se k centru. Za sedmnáctým kilometrem cítím, že mi dost
chybí houbičky, který by mě ochladily. Vytahuju poslední gel-spíš nakopávač do
závěru závodu. Trochu mi zažbluňká v břiše, ale už je tu taky 19. kilometr.
Rovinka, točka na most. Mávám na holky a křičím, že se vlezu pod dvě hodiny. A
posledních 200m do cíle zrychluju. Probíhám s úsměvem. Jsem jenom minutu a půl za loňským osobákem. A moc dobře vím, že kdybych měla chuť makat, osobák si zaběhnu. Ale o tom, to dneska nebylo.
Vlna endorfinů, sladká cílová odměna a já nemůžu uvěřit, že už je konec. Že jsem užila půlmaraton pod dvě hodiny nez krize.
Zároveň moje bolavá noha mi ukazuje, kdo je tady
pán. Takže se šťastně zubim, sjetá endorfinama a kofeinem, ale sotva lezu.
Moc dobře vím, že nebylo uplně rozumný běžet, když jsem věděla, že moje nohy nejsou ok. A taky mi bylo naprosto jasný, že minimálně týden nevyběhnu, ale... Ale stálo to zato! Myslím, že to byl jedenáctý půlmaraton a po tom v Sydney
to byl ten nejhezčí a nejvíc užitej. Bylo to v hlavě. A taky v srdci :-).
P.S. Jednou jsem řekla, že až dám půlku pod dvě hodiny na pohodu, přijde čas na vyšší metu. Tak v květnu?
Komentáře
Okomentovat