Tak tenhle víkend měl být dost vtipnej – sobotní
Birell GP a nedělní pražská
půlka. Ale ať už se nám to líbilo nebo
ne, oba závody se zrušily. A já to teď zpětně vidim jako vlastní záchranu,
protože po Labi a víkendu bez spánku bych tu půlku v neděli nedala ani
omylem.
Nicméně ale RunCzech
stejně přišel s nápadem, jak tenhle víkend udělat závodní. Grand finále Česko běží dál. V sobotu
večer desítka, v neděli ráno pětka. A tak jsem se domluvila s Radkem a
přihlásili jsme se na desítku.
Sobota. Jestli se
mi něco fakt nechce, je to běh. Pořád jsem rozlámaná a unavená. Bolí mě lýtko a
venku je dusno. Proč jsem si ,proboha,
nepřihlásila pětku? S Radkem a Zuzkou mám sraz ve čtyři před RunningMallem. Okolo druhé si beru do
postele oběd. Že si trochu odpočinu. Blbější nápad jsem mít už nemohla. Venku
se zatáhlo a začalo pršet. To šero v ložnici mě spíš přemlouvalo ke spánku
než k nějaké aktivitě. Ale nedá se nic dělat. Lezu z postele, balím
si oblečení na večer a na sebe hážu běžecký. Copy, sluchátka a jedu. Nutně
potřebuju kafe.
V Dos Mundos si
kupuju flat white jako bolestný, potkávám se s Radkem a Zuzkou. Mám pocit,
že jsme s chutí do běhu na tom úplně stejně. Jdeme na start, máme hodně
času, tak si ho zkracujeme povídáním. Čas závodu se blíží a já vůbec nevím, co
od sebe můžu čekat. Plánujeme, kde se po závodě sejdeme a stoupáme si na start.
Začíná hrát Vltava…
Nechávám Radka běžet svým tempem a sama si hledám to svoje,
v rámci možností, komfortní tempo. První kilometr v pětkovým tempu. Druhej za 4:52. Aha?! Nechávám nohy, ať
si běží, jak chtějí. Nemyslím na nic. Jen na dech. Někde před třetím kilometrem
potkávám Ivču s Frantou – dělají
dobrovolníky. Je milý potkávat známé, dodá to sílu. Bohužel drtivá většina asi
běží v neděli, jsme tu s Radkem a Zuzkou sami.
Než mrknu okem, vybíhám kopeček a je
přede mnou rovinka k Výstavišti. Mám hodně co dělat, abych nepřidávala na
tempu. Čeká mě ještě jedno kolo. Svoje hodinky moc nesleduju a tak mě hodně
překvapí, že ofiko čas po mém prvním
kole je 25:30.
Vbíhám do druhýho kola. Už se to bude krátit. Běžím vedle běžce v modrém,
tak nějak se asi kilometr střídáme ve vedení.
Zase vidím Ivču a Frantu. Křičí, že už to mám za chvíli za sebou. Už aby to bylo. Běžec v modrém zpomaluje.
„Pojď, dobře běžíš…“ A tak se mě asi kilometr drží. Děkuje a nakonec
mě stejně nechává běžet, že si už potřebuje zpomalit.
Devátý kilometr. Sleduju hodinky a
rozhodně si nemyslím, že bych mohla doběhnout líp jak v Budějkách.
Kopeček, cílová rovinka. Opět přichází ta nepochopitelná síla do závěrečnýho
sprintu.
Cíl. Vypínám hodinky a chytám dech.
51:18. Beru medaili a přemýšlím... Jak jsem vlastně běžela RunTour? S časem jsem
moc spokojená.
Beru batoh z úschovny, hrabu telefon – hrabu výsledky. A jako vážně? Vážně
jsem si doběhla pro další osobák? Vážně čtvrtej osobák na čtvrtý závodní
desítce za sebou?
Od 52:34 – 51:55 – 51:28
k 51:18. Leze to dolů pomalu, ale leze.
***
Euforie je velká, protože jsem rozhodně nebyla odpočinutá.
Takže jsem opět fascinovaná, že limity lidskýho těla jsou uplně někde jinde,
než si sami myslíme. A teď mě trochu děsí říjnová Ladronka.. Mám šanci to letos
vůbec ještě posunout?
Komentáře
Okomentovat