Běh dobré vůle Nadace Olgy Havlové - 2.ročník

Někdy v červnu, kdy už mi strašně chyběly závody, jsem objevila na Facebooku, že se i letos poběží "běh Olgy Havlové" na Hvězdě. Zaváhala jsem. S loňským rokem se pojí úžasný vzpomínky, co když se letos něco nepovede a já si tímhle závodem nasypu sůl do rány?

Nedalo mi to a zaregistrovala jsem se. Jenom na pětku - už tak to budou dvě kolečka. A taky jsem hodně plánovala. Třeba intervaly.
A protože je letošek celkem divokej, akce se měnily ze dne na den. Takže když se na víkend před tímhle závodem posunul k Birellu GP ještě pražskej půlmaraton, docela jsem si klepala na čelo, cože jsem si to vymyslela.

V reálu to dopadlo jinak. Poslední srpnový víkend proběhl štafetový run Labe run aneb žádný spánek, a únava se se mnou táhla ještě víc jak týden. Místo Birellu GP jsem si zaběhla desítku v rámci Grand finále Česko běží dál. A kolikrát že jsem běhala ty plánovaný intervaly? Během července a srpna přesně 2x!

Čtvrtek. Na půl sedmou do jedný laborky, na devátou do druhý. Hešteg zeživotavědce. Po třetí se dostanu domů, nutně potřebuju kofein a vařím si předzávodní kaši. Počasí je úplně jiný, než hlásila předpověď. Mnohem lepší.
Balím věci na případné převlečení a ve čtvrt na pět už sedím v tramvaji. Před očima mi běží vzpomínky jako film. Jestli jsem loni byla nervózní a cítila nostalgii, nevím, jak popsat ty pocity letošní. Nervózní jsem zase a pak..?
Tolik se toho za ten rok stalo, tolik se změnilo a přeci jen něco zůstalo stejné. Kolik jsem měla očekávání a kolik z nich se splnilo a kolik se teprve splní?

Cítím se unavená, ale necelých 5 kilometrů uběhnu, i kdyby měly být moje poslední. Konkurence běžců je velká, chci dát do závodu všechno, ale tuším, že bednu si už nezopakuju. Odevzdávám batoh, dávám si gel. A okolo 18:05 si stoupám celkem dopředu startovního pole. Loni jsem musela hodně kličkovat, než jsem si našla svoje místo, tomu se chci letos vyhnout.

Start. Vystřelím jako raketa. První kilometr v tempu 4:32. Ty jsi snad upadla, jak chceš tohle vydržet? Točka do lesa, dávám bacha na kořeny a pár běžců v protisměru. Okolo mě moc běžců není, tuším, že se držím na začátku závodu. Ale protože je to hromadný start včetně štafet a desítkářů, nemám tušení, jak jsem na tom. Probíhám první kolo, koukám na hodinky, je to okolo 2.25km - to jen pro vlastní informaci, abych nebyla překvapená jako loni.
Znovu běžím rovinku od letohrádku, někde v polovině potkávám Míru. řekla bych, že na stejným místě jako loni. Takový dejavu....

 "Jdu čekat do cíle, tak makej!" Můj výraz se asi není nejnadšenejší, ale kývu. A makám. Další točka, do lesa, z lesa. Hlava je úplně prázdná. Jedinou myšlenku, kterou si dovolím je to, že na sebe nebudu naštvaná, když se neumístím. Že ze sebe dostanu, co zvládnu a že budu spokojená!

 Hodinky ukazují čtvrtý kilometr. Už jen pár set metrů. V cílové rovince přichází sprint. Netuším, kde jsem na něj vzala sílu. Fakt vůbec. Vypínám hodinky, chytám dech. 21:49 na 4,6km - průměrné tempo 4:46min/km. Wow. Doběhla jsem jako šestá ze 67 žen. O minutu lépe než loni. Jsem moc spokojená a taky vyřízená.A moc šťastná.

Tenhle závod mám vrytej hodně hluboko pod kůží. Hvězda je hodně srdcová záležitost a tenhle závod prostě taky.