Můj běžecký příběh

Vidíš běžce a jediný, co je na venek vidět je jeho styl, rychlost. Co má na sobě. Jeho výraz v obličeji. Kolik z nás ale ještě má něco za tou rychlostí? Za tím výrazem nebo značkovým tričkem?

Kolik vnitřních bolístek, starostí. Jakej je tam příběh? Příběh, kterej možná ovlivňuje tu rychlost. Vzdálenost. Vzhled.

Často stojím před zrcadlem v prádle nebo nahá. Snažím se přijmout ty části těla, který tolik nemám ráda. Snažím se přijmout fakt, že moje nohy mě nechají běhat často, někdy daleko. Že jim mám být vděčná. Že jsem dost velká na to, abych se za ně přestala stydět.
Nechají mě běhat intervaly nebo kopce. Můžu závodit. A i přesto všechno nevypadají jako nohy běžce. A ne, není to žádný povídání o selflove, ale je to začátek příběhu, kterej si nesu sebou už 7 let. Ještě z doby, než jsem začala běhat.

 

 

Chtěla jsem tohle psát a začít větou: Uběhla jsem maraton s jednou ledvinou. Ale korona rozhodla, že asi nejsem ještě dost připravená. A možná to nebudu moct říct nikdy, kdo ví. Rozhodně se ale o to pokusím!

Není to nic, o čem běžně mluvim. Věřím, že dost mých kamarádů to vlastně ani neví, na prvním rande to taky není nejlepší téma a moje jizvičky se dají snadno přehlédnout. Já sama to 99% času už taky nevím a nevnámám. A rozhodně to nepíšu proto, abych vzbuzovala obdiv nebo soucit. Je to zamyšlení nad tím, že každý máme svůj příběh, který může ovlivňovat naše limity. Že bysme neměli soudit běžce okolo nás, že nikdy nezkusí půlmaraton nebo že je jeho vrchol desítka za hodinu.

„Ta holka určitě běhá..“ pronesl kdysi bývalý spolužák. Jenže pak se slečna pootočila a on řekl větu, kterou mi nevědomky ublížil na další roky. „Tak ne, neběhá, když vidím ty její nohy…“. V té době jsem běhat začínala a občas mám pocit, že vzhled dolní části mého těla se moc nemění. Ať už měsíčně uběhnu 100 nebo 200 kilometrů. A abych se teda už konečně dostala k tomu, co chci říct…

Ve středu 15.května 2013 jsem přišla na JIPku k posteli svýho táty. Bylo mi zle z narkózy a sotva jsem stála, ale chtěla jsem ho vidět. Já jsem měla na břiše čtyři čerstvý jizvy. On se probudil s jednou obrovskou. A taky s mojí ledvinou.

Já jsem za rok odstátnicovala a rozhodla pro radikální změnu životního stylu. Hodně pohybu, zdravá strava. I přes to, že výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat, kila šly dolů, já pořád nebyla spokojená. Měla jsem pocit, že moje nohy všechny pokusy o změnu ignorujou. A tak jsem začala běhat. Co jsem ale pochopila až o pár půlmaratonů později díky své masérce bylo, že jedna ledvina nestíhá tak rychle odplavovat tolik „bordelu“, kterej já ve svým těle sportem nadělám. Není to zdraví-ohrožujícího, ale mám to nějaký estetický dopady. Prostě občas potřebuju pomoct a popohnat lymfu manuálně. A tak i přes víceméně zdravý životní styl nebudu nikdy ta holka s hubenýma nohama pevnýma jako skála. Protože trochu genetika a protože jsem se kdysi rozhodla zkvalitnit život někomu druhýmu. A jo, je to strašně frustrující, když okolo mě běhají ty dlouhožky, který snad zrovna slezly z přehlídkovýho mola. Ale já bych svý rozhodnutí neměnila. A taky vím, že přísnou dietou bych asi něco zmohla - ale za jakou cenu? Za cenu zdraví? Díky nechci, to už mám za sebou.

Takže až příště uvidíš běžce, pozdrav ho a usměj se na něj. Hlavně ho nesuď. (A že už jsem těch hnusnejch narážek a poznámek slyšela opravdu hodně) Protože nikdy nevíš. Protože by třeba rád běhal rychleji, častěji… Ale tohle je jeho strop.

A taky až příště budeš nenávidět nějakou část sebe, vzhled nebo výkon, zamysli se, jestli je to jen leností, nedostatečným nebo stereotypním trénikem, stravou a nebo jestli nezapomínáš na vlastní příběh, kterej ti možná nedovolí úplně všechno.