Že budu zrovna já vybíhat na
long a netoužit po ničem jiným, než po čisté hlavě a přítomným okamžiku, to bych fakt nečekala. Zrovna dlouhý běhy, který se snažim udržovat v rozumným tempu jsou studnice myšlenek. A nejsou to jen nápady a odpovědi na (aspoň některý) otázky, co se mi honí hlavou, ale je to doslova mraveniště. Minulost, budoucnost, tisíce teorií, domněnky, ... Vlastně si kolikrát
(většinou) ani nepamatuju samotnej běh.
Co mám ale v živý paměti, je běh z konce dubna dva roky zpátky. V hlavě zmatky a potřeba se rozhodnout s návratem domů. Nenapadlo mě tenkrát nic lepšího, než vzít tenisky a běžet. Což dělám dodneška. Jenže tenkrát jsem hlavu neuhlídala. A po asi čtyřech kilometrech jsem letěla. Volným pádem. Byl to hodně tvrdej pád, odnesl to loket, kterej byl do rána trojnásobnej, bok, koleno. Po pádu následoval asi týden, kdy jsem spíš nespala, protože mě bolel každej pohyb. Tenkrát poprvý mě napadlo, jestli by nestálo zato občas prostě nemyslet. Při běhu samozřejmě.
Jenže jen co se zahojily největší rány, utíkala jsem a utíkám od reality pořád. Problémy v práci? Jdu běhat. Zmatky v hlavě? Jdu běhat. Po**ru něco? Jdu běhat.
A tak nějak celkově jsem typ člověka, co o všem hodně přemýšlí. Jasně, jsem ženská, mám pro to jistý předpoklady.. Jenže tohle overthinking mi často přináší víc škody než užitku.
A protože se už hezkých pár měsíců nemůžu naladit na vlnu jógy a aspoň občas si zacvičit, rozhodla jsem se zkusit mindfulness běhání. Aspoň občas. Vlastně jako meditaci. Dívat se okolo sebe, pozorovat vlastní dech. Pokud nějaká myšlenka přijde, tak ji zase nechat jít.
Prostě žádný analyzování, obavy, žádný cokdyby a cokdyž, žádný propojování minulosti s přítomností.
A tak jsem vyběhla. Z kraje to šlo celkem snadno, hlídala jsem dech, občas mrkla na hodinky, abych viděla, jestli nemám zpomalit. Po pár kilometrech už to ale bylo horší. Přeběhnout most? Vrátit se? Zkusit to jinak? Chvílema mě stálo hodně dost trpělivosti tohle zahnat. A tak jsem hledala okolo sebe cokoli, na co bych se v tu chvíli mohla soustředit. Chrpa. Šnek.
Most jsem samozřejmě přeběhla a rozhodla se zkusit běžet po 102, která by mě měla napojit na A1. Chvíli jsem běžela mezi polema a bylo to fakt hezký. A přišlo první uvědomění. Proč jsem si náročný závody Běhej lesy tak užila a jak to, že mi pokaždý zhruba 20 kilometrů tak uteklo? Protože jsem prostě běžela. Dívala se pod nohy, okolo sebe, sem tam na kilometry kvůli gelům. Ale hlavně, moc jsem nepřemýšlela.
102 mě táhla přes most, zaváhala jsem, jestli běžím dobře, ale důvěřovala jsem radě, kterou jsem dostala. A i když jsem si naběhla o něco víc, než jsem čekala, běželo se mi dobře. Až překvapivě dobře. S hlavou to už bylo trochu horší, po 12 kilometrech bylo těžký odolávat všem myšlenkám. Což se zároveň projevilo na tempu - k mému překvapení jsem celkem zrychlila.
Začala jsem zpomalovat a soustředit se na okolí. A po chvíli přišlo zajímavý uvědomění.
Poslední měsíce běhám 6x do týdne, držím se okolo 200 kilometrů měsíčně. Běhá se mi skvěle, nevadí mi, že mým trénikům vládne anarchie. Proč ale na jaře přišly problémy těsně před začátkem závodní sezóny? Běhala jsem systematicky, měla víc dní v týdnu bez běhu... Dlouho jsem tomu nerozuměla.
Poprvé až tady jsem si připustila důvod.
Je to můj perfekcionalismus a věčný tlak sama na sebe. Očekávala jsem, že po intenzivním tréninku budou padat osobáky. A taky že maraton prostě zvládnu. Nejen, že jsem to očekávala já, ale měla jsem i pocit, že se to ode mě očekává. A do toho moje věčný přemýšlení, analyzování. A tak moje tělo řeklo stop. Zastav, zpomal. Dej si od běhu pauzu.
Díky tomuhle longu jsem si to připustila. To, že je potřeba změnit přístup k sobě. A že je potřeba víc těhle mindfulness longů.
Komentáře
Okomentovat