Pokračovní.. tentokrát čistě o závodě.
Sobota ráno. Takovej ten den s nízkým tlakem a
bolavým břichem.
Sh*t! Taky to mohlo den počkat. Modlím se, abych aspoň
našla ovesný vločky. Prostě
klasickou předzávodní snídani – vločky,
protein a banán.
Překvapuje mě vůbec, že nejsou? Takže rohlík se
šunkou, trochu rádoby celozrnné granoly a jogurtu. Dvě kafe. Jestli
tohle přežiju…
Tohle je totální výstup z mojí komfortní zóny. Plním
hydrovak a dávám si do každé kapsy jeden gel. Moje soukromá
občerstvovačka, jak v cíli poznamenal Michal. V zázemí je fronta na čísla a já začínám být klasicky
předzávodně nervózní. A pořád nevim, jaký boty.
Jak jinak. Ale spíš to vidím na
silničky, určitě bude nahoře sucho a na kamenný seběhy se bojim v
jakýchkoliv botách.
Před desátou nás posílají do startovního
koridoru. Tvoříme čtveřice – Bílá má originální start, vyveze nás
lanovka a každý z nás si odstartuje závod,
kdy chce. Což má jednu
maličkou nevýhodu. Když potkávám běžce na trati, nemám tušení, na jaký
běží čas a tak je těžší se nestresovat tempem okolo. Nicméně dneska je
to asi jedno. Vzhledem k tomu, jak se cítím a jak svítí sluníčko,
nechávám ambice doběhu pod 2 hodiny pod lanovkou.
Nechat věcem volný průběh.
Teda dneska nechat běhu volný průběh.
Sedím na lanovce. A vůbec
se mi nechce běžet.
Předstartovní fotky, zapnout hodinky, vyběhnout.
Profil znám a vím, že první půlka bude
výživná. Nicméně jsem evidentně
vytěsnila ty šílený části trasy z hlavy, protože jsem místama fakt
překvapená. Na druhým kilometru přestávám být schopná přemýšlet. V kopci
odpadáme jako kuželky, a i ti co běží, mají podobnou rychlost jako ti, co
jdou.
Motivační. Snažím se z hlavy těsnit ty křeče, který mi dávají co proto. Když
to jen trochu jde, běžím, i když moje kopcový tempo je otřesný.
Je to výživný. Taky je
nahoře celkem dost bahna, ale pokaždý se dá oběhnout. A pak přijde kousek silnice, nechávám nohy odpočinout a ony za odměnu letí v pětkovým
tempu. Bohužel je to jen kousek. Další stoupání následuje první prudkej seběh. Je
to samej kámen. Vybavuje se mi, jak strašný to tam bylo 3 roky zpátky,
když bylo po bouřce, vzpomínám taky na Nature run. Buď se dolů bojím já nebo
pár běžců přede mnou, takže tady čas nedoženu ani omylem. Dávám si gel a
vím, že přijde ještě jeden hnusnej kopec.
Jakože třeba 4:40. A nestojí mě to žádnou
námahu. Nechávám za sebou chlapy a to mi honí ego. Doháním čas, co se
dá. Pět kilometrů uteče strašně rychle a je tu zase kopec. Střídám chůzi
s během, na občerstvovačce si beru tabletu od Enervitu a pouštím se na
polední tři kilometry. Vím, že pod dvě hodiny to nebude, ale zároveň se do
2:05 vlezu. Cesta už se tvrdá, což není uplně příjemný, ale mám
silničky, takže to tak nebolí, jako kdybych měla trailovky. Poslední kopeček, asi tak kilák do cíle.
Malé seběhy, kořeny a zákeřný fotograf. Skáču jako gazela.
Postřelená. Ještě jeden
most, fuj, jak se houpe. A už vidím fandit lidi. Cílová zatáčka, slyším
svoje jméno a vidím Míšu, kterej běží kratší trasu. Pokusím se
zrychlit, cíl, vypnout hodinky. Dvě hodiny, tři minuty. Mohlo to být
lepší, ale taky mnohem horší. Jdu se napít, stáhnout ze sebe batoh a
propocený tričko. Teď mi je sluníčko konečně příjemný. Jo, tenhle závod má
prostě něco do sebe. Technicky těžkej, ale jinak hezkej.
Běhej lesy seriál mi vždycky dá
za uši, protože já prostě kopce netrénuju.
Mám upocené ruce a nejde mi
odtrhnout vršek. Zachraňují mě na občerstovačce a vršek gelu mi
odstřihnou. A pak přichází ten kopec... Je hnusnější než jsem čekala.
Modlím se, aby skončil, protože pak přijde ten dlouhej vytouženej
asfaltovej seběh. Ten kvůli kterýmu jsem nechala trailovky v autě.
Všichni jdou, hodně lidí nadává. A je tu seběh. Pouštím
nohy co to jde. Mám před sebou okolo pěti kilometrů dolů. Hodinky střílí
tempa pod 5 minut na kilometr.
Ale na Karlštejn, na ten bych teď trénovat fakt měla!
Komentáře
Okomentovat