Tak tohle byl úlet. A právě proto dvě části, protože jinak by to bylo nekonečně dlouhý.
(asi tak měsíc zpátky)„Mně
se ta Bílá s něčím kryje…“ Ok, tak nevadí, já pojedu sama. Já tam prostě chci.
Před třema
rokama jsem jela na závod až v sobotu a věřila jsem, že se najde někdo, kdo
pojede ráno z Prahy a někdo, kdo zas po závodě zpátky. Takže otevřu Facebook a
během pěti minut mám koupené startovné od slečny, co nemůže běžet a
celkem rychle i domluvenou spolujízdu. Že bych konečně jednou neměla
něco komplikovaný?
Po asi týdnu mi píše slečna ze spolujízdy, že
je dost pravděpodobné, že tam v sobotu zůstanou. Tak hledám
spolujízdu na cestu zpět. Najdu běžce, který mi nabídne volné místo, a
já mám zase na chvíli vyřešeno.
Ale jen na chvíli. Slečna se mě
zapomněla totiž zeptat, kterou běžím trasu, protože všichni ostatní z
auta běží tu krátkou, tak pojednou až na pozdější start.
 |
| Muzeum Tatry a povinné roušky v Kopřivnici |
Tvrdohlavá hrdinka ve
mně začíná vymýšlet plány. Do toho to vypadá na start ve vlnách. Už je
mi jasné, že v sobotu to nedám, že do Beskyd musím už v pátek. Nesnáším
být 100% odkázaná na někoho a tak za každou cenu chci vymyslet plán po
vlastní ose. Závodu se vzdát nechci.
Ach ta moje umanutost! Hledám
možnou dopravu. Je to komplikovaný a tak přijde nápad, kterej spustí
celej tenhle úlet. Naivně si myslím, že najdu ubytko na Bílé a v sobotu
si dojdu na start, a proto hledám páteční spolujízdu. A nabídne se mi
stejný běžec, který by mě měl odvézt do Prahy. Což by ještě nebylo nic k
zamyšlení. Jenže Bílá je komplet obsazená. A dopadá to tak, že hledáme
ubytování
spolu.
Přichází takovej ten stav, kdy když nad něčím
jen přemýšlíš, přijde ti to ujetý, ale ne zas tak moc. A pak to řekneš
nahlas a dojde ti, jakej to je úlet! A tohle je přesně to samý. Tak
strašně jsem chtěla běžet sobotní závod, že jsem trochu zapomněla použít
rozum.
U mě nic neobvyklýho. Chápu, že mě ostatní nechápou, já se totiž taky nechápu. Tohle
je totální úlet. Nevím, komu tuhle
střelenost obhajuju víc, jestli sobě nebo pár lidem okolo.
Prostě to je jen
běžecká výpomoc. Říkám jméno řidiče a dělám si legraci, že kdybych se
pak dlouho neozývala. Ale uvnitř mi moc do smíchu není. Jen už není
cesty zpět. Mohla jsem si jet odpálit nohy na 21 km trasu v rámci Krkonošské
padesátky. Jenže já prostě musela na Bílou, na delší trasu! Jo, mohla
jsem taky napsat ještě někomu, o kom jsem věděla, že jede už v pátek a koho znám, ale..
Ale ani to by nebyl nejlepší nápad...
No prostě komplikovaný!
Pátek ráno. Scházíme se
na Smíchově. Trochu mě uklidní, že jsem ho určitě někde viděla. Čekají
nás čtyři hodiny v autě, jsem přesvědčená, že běh je nevyčerpatelná studnice témat.
Před Horní Bečvou, kde máme přespat, zastavujeme v Kopřivnici. Muzeum
Tatry, oběd a lovení kešek. Tady poprvý mi proběhne hlavou jak je to
mega divný (díky Markét, za tenhle výraz, zcela výstižnej). Kešky mě
fakt neberou, ale aspoň se projdu. Po příjezdu na penzion zůstávám před
večerním výklusem chvíli sama. Volám si s Markét. A opět říkám, jak
je to
mega divný. A taky přemýšlím, jak říct, že bych od sebe ráda
odtáhla postele. Jdeme vyklusnout a na večeři. Všude na nás všichni
koukají jako na pár.
A to mě fakt irituje. A taky to, jak mám rozbořenou
svou předzávodní rutinu. Ale co jsem si umanula, to mám. Při večeři k
nám sedá místní s rodinou a o zábavu je postaráno. Před spaním už nic
neřeším a odtahuju svou postel a chci jediný - být na Bílý a čekat na
start závodu. Tohle je až moc socializace pro asociála jako jsem já.
Sobota po závodě. Dělám společnost kamarádovi, co běží kratší trasu, nutně potřebuju změnu. Dělá si ze mě srandu a je strašně drzej, ale po běhu a sociálně náročným pátku jsem celkem rezignovaná. V autě si sedám dozadu, protože jedem ve třech a pokud na mě vyloženě někdo nemluví, dělám že tam nejsem. A taky nervózně hypnotizuju telefen a čekám zprávu z jinýho cíle.
Jenže spolujezdec je věčně otočenej
...
Okolo osmé za sebou zavírám dveře svýho bytu. A užívám si to ticho. A že můžu mít (nebo spíš nemít skoro nic) na sobě co chci. Dávám si sprchu, tvaroh a ... a se zapomenu protáhnout.
Takže až příště zase vymyslím nějakou podobnou blbost na konci republiky a budu plánovat spolujízdu..Zkuste mi to prosím rozmluvit!
P.S. Ne, nebylo to strašný, ale byl to totální úlet. Nicméně závod stál zato.
Komentáře
Okomentovat