Z pobrdské euforie
mě probrala zpráva „nemůžu v sobotu jet
s tebou“. Důvod mě nakonec spíš rozesmál, ale líto mi to bylo. Na druhou
stranu, počasí mělo být hodně tropický, takže o osobáku jsem vlastně
nepřemýšlela. No dobře, trochu jo. Hlavně
ale – chtěla jsem porazit bráchu. Za loňskej rok!
V pondělí jsem si zašla na očkování – dva dny klidový
režim znamenal pondělní pětku na Hvězdě, která byla hodně pohodová a úterní
desítku, která už byla na hraně pohodovýho tempa. A i když jsem ve středu říkala,
že jen vyklusnu, tak jsem z centra domů doběhla 5km v tempu 5:03min/km.
Asi endorfiny. Asi láska. Asi obojí.
Ve čtvrtek ráno ke mně dorazila moje masérka a místo masakrování nohou mi totálně odpálila
trapézy. Prej se mám hodně prsit.
Každopádně mi dovolila si večer odběhnout klidnou pětku v rámci Česko běží dál. Do poslední chvíle nikdo
neví, jestli to bude závod nebo společný výklus. Nakonec se s Terkou domlouváme
na pohodovém tempu a celých 5km prokecáme. Jen poslední kilometr trochu
zrychlíme a dáme si závěrečný sprint. Večer cítím, že jsem zase na hraně. Pátek
pojmu hodně odpočinkově a snažím se do sebe dostat co nejvíc tekutin. Sobota bude
horká.
Sobota. V devět
ráno máme sraz na Čerňáku se třemi dalšími běžci. Chtěla jsem si usnadnit cestu
a našla jsem si spolujízdu. A tak si užíváme kolonu na D1. To fakt chceš. Před půl 12 vysazujeme půl auta kousek od náměstí,
aby holky stihly svůj start, a parkujeme. Potkávám se s bráchou, Anet a
později i s Radkem a Zuzkou, kteří se přijeli cestou z dovolené podívat.
Jsem jim vděčná, je to moc milý.
Vedro je strašný. Závidím Anet, že má svou pětku za sebou.
Přemýšlím, jestli už mám dostatečný základ, abych se nespálila, protože
opalovák jsem fakt neřešila (no... večer trávím s panthenolem).
A jsem klasicky nervózní.
Pět minut před startem jdeme s bráchou do koridoru. Start. Zapínám hodinky, běžím v tempu,
který mi přijde víceméně
pohodlný a soustředím se na dech. Vodič na 50 minut je
pořád kousek. Míjím občerstvovačku na 2,5 kilometru, zatím není potřeba. Jestli něco
tak nějak symbolicky odděluje části trati, tak to jsou mosty. Tři na jeden
okruh a jeden bez stoupání před centrem.
Poprvý vbíhám zpět do města. Kostky. Dávám pozor, abych věděla, kde můžu před
cílem začít zrychlovat, aby to nebylo moc brzy. Na pátém kilometru mám na
hodinkách 25minut a 40 vteřin. Beru kelímek s vodou, maličko se napiju a
zbytek liju na záda.
Mám pocit, jako kdyby se ta voda ohřála, ještě než mi
dopadla záda. Zpomaluju. Už to není moc ono a přichází moje klasická krize na
desítkách – sedmej a osmej kilometr. Občerstvovačku opět míjím, kelímky a lahve
s vodou, co leží na zemi, mě nutí zpomalit ještě víc.
Už jen poslední most. Vzpomenu si, že mi mají pomáhat ruce a
zrychluju. Už to bude rovinka. Čím víc se blíží centrum, tím víc zrychluju.
Hlavou se mi honí celý závod tisíc věcí. Tisíc věcí a vlastně svým způsobem jedna.
Myslím na nápis na maličké medaili, která je přidaná na tu hlavní finisherskou.
„Jindy, ale přece“. Na devátým
kilometru kouknu na hodinky. Probouzím v sobě
testosteronový závodní ego, vyhrabu zbytky energie a zrychluju, co
se dá. Poslední sprint. Cíl. Vypínám hodinky, 51:28. Je tam..
Osobák na desítku. O půl minuty lepší
než v říjnu na Ladronce. Opírám se o plot a potřebuju se trochu zklidnit a
počkat na plíce, který zůstaly na tom devátým kilometru. Liju do sebe vodu a jdu
hledat Zuzku, Radka a Anet. Z cílového stavu
sjetá endorfinama mě vytrhne, když vidím, že čas od startu je už
hodina a brácha pořád nikde. Začínám se o něj bát a přemýšlím, jak dlouho
vydržím jen stát a čekat. Už mi v hlavě vznikají scénáře, jak běžím proti
davu. Mám strach, aby nezkolaboval.
Naštěstí nakonec i brácha dobíhá.
A co závěrem? Asi to, že cíl na říjnovej RunTour je jasnej.
To, že i docela anarchie v tréninku má něco do sebe, ale pravidelný intervaly mi prostě chybí. A hlavně to, že když
věřím, že to dopadne, tak to fakt dopadne!
Komentáře
Okomentovat