Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Run Berounka run - další závod z druhé strany

Když jsem na konci srpna pomáhala na Labi, bylo naprosto jasný, že ráda přiložím ruku k dílu i na dalším Mírově závodě. Na run Berounka run .  Jestli Labe kopíruje Vltavu, tak Berounka je originál. Šest běžců, šest úseků. Šest (víceméně) trailových půlmaratonů. 130km a nějakých 3000m převýšení. Na Labi jsem si zkusila trochu svých organizačních schopností a naplánovat předávky, přes noc na ně pomáhat rozvézt stany a na dvou předávkách (a kousku) být. Mluvit s běžcema, s ostatníma dobrovolníkama, hodně telefonovat, řešit problémy. Nespat. Víkend, kterej jsem sice dospávala asi dva týdny, ale zároveň z něj fakt dlouho žila.  Berounka byla jiná. Ale zase skvělá. A stejně jako na Labi se plány měnily z hodiny na hodinu. Původní plán byl kontrola dvou úseků a předávka, ale i to se změnilo. Pátek. Okolo třetí hodiny mě vyzvedává Pavel, další dobrovolník, se kterým jedeme kontrolovat dva úseky. Vzhledem k času tuším, že mě čeká víc běhu, než jsem chtěla. Ve čtyři fasuju fáborky, pár

RunTour České Budějovice


pobrdské euforie mě probrala zpráva „nemůžu v sobotu jet s tebou“. Důvod mě nakonec spíš rozesmál, ale líto mi to bylo. Na druhou stranu, počasí mělo být hodně tropický, takže o osobáku jsem vlastně nepřemýšlela. No dobře, trochu jo. Hlavně ale – chtěla jsem porazit bráchu. Za loňskej rok!
V pondělí jsem si zašla na očkování – dva dny klidový režim znamenal pondělní pětku na Hvězdě, která byla hodně pohodová a úterní desítku, která už byla na hraně pohodovýho tempa. A i když jsem ve středu říkala, že jen vyklusnu, tak jsem z centra domů doběhla 5km v tempu 5:03min/km. Asi endorfiny. Asi láska. Asi obojí.
Ve čtvrtek ráno ke mně dorazila moje masérka a místo masakrování nohou mi totálně odpálila trapézy. Prej se mám hodně prsit. Každopádně mi dovolila si večer odběhnout klidnou pětku v rámci Česko běží dál. Do poslední chvíle nikdo neví, jestli to bude závod nebo společný výklus. Nakonec se s Terkou domlouváme na pohodovém tempu a celých 5km prokecáme. Jen poslední kilometr trochu zrychlíme a dáme si závěrečný sprint. Večer cítím, že jsem zase na hraně. Pátek pojmu hodně odpočinkově a snažím se do sebe dostat co nejvíc tekutin. Sobota bude horká. 

Sobota. V devět ráno máme sraz na Čerňáku se třemi dalšími běžci. Chtěla jsem si usnadnit cestu a našla jsem si spolujízdu. A tak si užíváme kolonu na D1. To fakt chceš. Před půl 12 vysazujeme půl auta kousek od náměstí, aby holky stihly svůj start, a parkujeme. Potkávám se s bráchou, Anet a později i s Radkem a Zuzkou, kteří se přijeli cestou z dovolené podívat. Jsem jim vděčná, je to moc milý.



Vedro je strašný. Závidím Anet, že má svou pětku za sebou. Přemýšlím, jestli už mám dostatečný základ, abych se nespálila, protože opalovák jsem fakt neřešila (no... večer trávím s panthenolem). A jsem klasicky nervózní.
Pět minut před startem jdeme s bráchou do koridoru. Start. Zapínám hodinky, běžím v tempu, který mi přijde víceméně pohodlný a soustředím se na dech. Vodič na 50 minut je pořád kousek. Míjím občerstvovačku na 2,5 kilometru, zatím není potřeba. Jestli něco tak nějak symbolicky odděluje části trati, tak to jsou mosty. Tři na jeden okruh a jeden bez stoupání před centrem. Poprvý vbíhám zpět do města. Kostky. Dávám pozor, abych věděla, kde můžu před cílem začít zrychlovat, aby to nebylo moc brzy. Na pátém kilometru mám na hodinkách 25minut a 40 vteřin. Beru kelímek s vodou, maličko se napiju a zbytek liju na záda. Mám pocit, jako kdyby se ta voda ohřála, ještě než mi dopadla záda. Zpomaluju. Už to není moc ono a přichází moje klasická krize na desítkách – sedmej a osmej kilometr. Občerstvovačku opět míjím, kelímky a lahve s vodou, co leží na zemi, mě nutí zpomalit ještě víc. Už jen poslední most. Vzpomenu si, že mi mají pomáhat ruce a zrychluju. Už to bude rovinka. Čím víc se blíží centrum, tím víc zrychluju. Hlavou se mi honí celý závod tisíc věcí. Tisíc věcí a vlastně svým způsobem jedna. Myslím na nápis na maličké medaili, která je přidaná na tu hlavní finisherskou. „Jindy, ale přece“. Na devátým kilometru kouknu na hodinky. Probouzím v sobě testosteronový závodní ego, vyhrabu zbytky energie a zrychluju, co se dá. Poslední sprint. Cíl. Vypínám hodinky, 51:28. Je tam.. Osobák na desítku. O půl minuty lepší než v říjnu na Ladronce. Opírám se o plot a potřebuju se trochu zklidnit a počkat na plíce, který zůstaly na tom devátým kilometru. Liju do sebe vodu a jdu hledat Zuzku, Radka a Anet. Z cílového stavu sjetá endorfinama mě vytrhne, když vidím, že čas od startu je už hodina a brácha pořád nikde. Začínám se o něj bát a přemýšlím, jak dlouho vydržím jen stát a čekat. Už mi v hlavě vznikají scénáře, jak běžím proti davu. Mám strach, aby nezkolaboval.
Naštěstí nakonec i brácha dobíhá.

A co závěrem? Asi to, že cíl na říjnovej RunTour je jasnej. To, že i docela anarchie v tréninku má něco do sebe, ale pravidelný intervaly mi prostě chybí. A hlavně to, že když věřím, že to dopadne, tak to fakt dopadne!

Komentáře

Oblíbené příspěvky