Běhej lesy Brdy

Konečně jsem se dočkala! Konečně jsem zahájila běžeckou závodní sezónu. A to vlastně jen čistě náhodou, protože můj první závod měl být budějický Runtour, jenže... Na instagramu jsem zahlédla soutěž o startovné na Běhej lesy Brdy. A tak jsem zkusila štěstí.

Neděle. Vracím se z longu, mám za sebou 16 kilometrů a přemýšlím nad tím, jak moc jsem vypadla ze vzdáleností okolo dvacítky. Po vypnutí hodinek najdu zprávu, že jsem to startovný fakt vyhrála. Radost mám velkou a snažím se sama sebe přesvědčit, že samozřejmě poběžím tu kratší trasu. Znám profily tratí. Ale někdy v hloubi tuším, že to není pravda. Je skvělý, jak dokážu odporovat sama sobě. Klidně v jedný větě. Takže i přesto, že říkám, že na 22 km a 500 metrů převýšení určitě nemám, že nemám naběhaný kopce a vlastně 20 km sem uběhla naposledy 28.března. Protože i svůj birthday run jsem zbaběle rozpůlila. A že 12 km bude ideální zahájení závodů. Tak se přihlásím na dlouho trasu. Logiku nehledej.

                                                                            (Behine the scenes)

Středa. Jdu si koupit Urinal a píšu kamarádovi, že jestli bude zle, v pátek budu potřebovat napsat recept na antibiotika. Poběžím skoro 3 hodiny a budu každou půlhodinu zabíhat za stromek? Při nejhorším poběžím jen těch 12… Přichází první lehká panika a hektolitry urologickýho čaje.

Pátek. Tady začíná ta správná předzávodní panika. Píšu si o trenérský rady a přemýšlím, že jsem to přestřelila a že mě to mý běžecký ego jednou zabije. Kdybych za otázku, jestli mám běžet v trailovkách nebo silničkách, pokaždý udělala jednu čárku, tak bych měla celej plot.

Sobota. Můj močák se umoudřil a to je dobrý znamení. Hodně kafe, velká snídaně, zapletený copy, ve kterých se cítím jako patnáctka. Doufám, že mám sbalené všechno a s dalšími běžci vyrážím směr Skořice. Kluci se mě v autě ptají na ambice. Říkám doběhnout a ideálně okolo 2:30. Tajně doufám, že se přiblížím ke 2:15. Po příjezdu do sebe tlačím flapjack, cukry budou třeba. A než mrknu okem, stojím v koridoru. Bože! Tohle mi tak chybělo. Přemýšlím, jak velká euforie může přijít v cíli, když už na startu jsem celkem v rauši. 

Start. Chvíli z kopečka a pak přichází první velký zlo. Něco okolo pěti kilometrů stoupání. Vidím Soničku z Running2 a celkem dlouho běžím za ní. Sleduju její nohy a nemyslím na kopec. Ani nevím jak, ale kopec končí. Snažím se běžet na pohodu, jen tak, jak mi to je příjemný. Okolo osmýho kilometru dávám první gel. Hlad sice nemám, ale vím, co mě ještě čeká, takže nechci nic podcenit. Jsem ráda, že mám silničky, sice musím často koukat, kam šlapu, ale jinak trailovky nejsou vůbec potřeba.
Přichází desátý kilometr a kopec. Chci si trochu odpočinout, tak přecházím na chviličku do svižné chůze, s časem jsem spokojená. Přesně hodinu. Píšu jednu rychlou zprávu do Prahy a dávám se znovu do běhu. Překvapuju sama sebe. Běží se mi dobře, strašně rychle to utíká, jsem v půlce. Užívám si každý metr. Hlava pracuje přesně jak má. Zase se potkávám se Soničkou, je na ní vidět, že má zmáklý stabilní tempo a naběhaný kopce. Okolo 15 kilometru, kdy zase stoupáme, ji nechám běžet, beru druhý gel, s kofeinem – vím, co mě čeká na konci a potřebuju maličko odpočívat. Začínají mě trochu bolet bříška pod malíčkama a tak už na rovince držím tempo jen okolo 6min/km, protože hlídám, kam šlapu, chci se vyhnout kořenům a kamenům. Nemůžu uvěřit, jak daleko jsem se dostala a jak dobře se vlastně pořád cítím.

A je to tu. Poslední nechutnej kopec do cíle. Co jde běžím, pak už jdu. Tady poprvý ochutnávám krizi. A i když mě ani jednou nenapadne moje klasiký „máš tohle zapotřebí?“, honí se mi hlavou hodně myšlenek o životě. Mám trochu pocit, že se ve vlastním životě nacházim přesně ve stejným kopci. Vím, a nebo doufám, že brzy skočí a pak přijde ten úžasnej pocit v "cíli", ale chce to zatnout zuby, vydržet a nevzdat se.
Kopec je nekonečnej, cítím žaludek a chvílema vidím všechny svatý, ale vím, že bude brzy konec.
A je tu. Odbočka a nějakých 100 metrů cílový seběh.
Dvě hodiny, sedmnáct minut a nějaký drobný. Jsem tu! Doběhla jsem. Trochu se mi klepou nohy, žaludek je v klidu během minuty a ze mě vypadne moje klasický podoběhový „no dopr*ele“. Zubim se v euforii na všechny okolo a běžci okolo mě mi úsměvy oplácí.
nedokážu popsat, jak skvěle se cítím. Mám husinu ještě teď, když si na ten doběh vzpomenu.
Jdu si vystát nekonečnou frontu do úschovny, protože jsem úplně durch mokrá a klepu se zimou. Ale jsem šťastná. Doslova sjetá endorfinama. 

Jestli bych chtěla napsat něco nakonec, tak snad jen to, že mi došlo, jak strašně záleží na rozpoložení hlavy. Jasně, mám teď objemově něco naběháno a možná díky tomu jsem se druhej den cítila uplně v pohodě. Ale vím, že kdyby selhala hlava, bude to jedno velký trápení.
Závod byl úžasnej, počasí jako na objednávku a já si ho užila od začátku až do konce a utekl mi, ani nevím jak.
A jestli se nechám ukecat na Běhej lesy Karlštejn? Kdo ví...