A proč pořád běháš? Proč tolik běháš? A to tě to furt baví? A je to ještě zdravý? A podobných otázek tohohle typu dostávám hromadu. Hlavně když se snažím
vymyslet co nejlepší time-management, abych zvládla všechny aktivity/srazy a
zároveň běh. Často s dovětkem, že bych měla spíš víc jíst. No ne, neměla bych.
A proč teda „tolik“ běhám?
Protože hezký břicho a hodně jídla? Ne, dělám si legraci…
Asi nemá smysl psát takový to klišé, že chci a že můžu. I když to je pravda. Když
jsem kdysi začínala běhat a prošla tou začátečnickou asi umřu nechutí a udělala si z běhu koníček, tak po roce přišly krutý slova ortopedky, že já nikdy už moc běhat nebudu
a pokud, tak do pěti kilometrů. Jenže já v tý době už přišla na chuť
půlmaratonům. Teda na chuť.. Na sedmnáctým kilometru bych si nejraději pokaždý
dala par facek..Ale ten cíl! Tam je ta chuť. Tehdy se mi sesypal svět, ale
díky šikovný fyzioterapeutce jsem se za víc než měsíc rozběhla znova.
Od tý doby se v mým běžeckým životě stalo hromadu věcí
– jakože pádů, přetížení a jiných bolístek. Ale taky hromada závodů, skvělých
tréninků s partou, trenérem nebo sama. Byly doby, kdy jsem věděla, že nemůžu
běhat dva dny po sobě a tak jsem běhávala 3x týdně. Doby, kdy jsem běhala 4x.
Obvykle jsem běhala do 150 km měsíčně.
Od loňskýho srpna ale běh dostal v mým životě nějakým
záhadným způsobem trochu jinej rozměr. Najednou nebyl problém mít měsíčně 180km,
padaly osobáky jeden za druhým a v tu chvíli dostala jinej rozměr i ta
vděčnost, že můžu. Taková láska jako trám! Protože, jestli jsem do tý doby říkala, že ho mám rada, tak tady jsem ho už fakt milovala. O běhu mluvím :-). A když jsem s lednem začala realizovat svůj šílenej sen
o maratonu, tak se všechny otázky okolí ještě znásobily. Začala jsem běhat
200 km měsíčně a 5-6x týdně. A i když se moje maratonský sny rozplynuly jako
pára, po běžecký pauze jsem během chvilky naskočila zpět na šest tréninků týdně.
Protože se běh stal součástí mýho života nějak víc než kdy jindy. Tak jako si čistím 2x denně zuby, tak prostě nazouvám běžecký kecky. Protože si
dny bez něj aktuálně neumím představit.
Běh se pro mě stal možnost upustit páru – nejlíp se utíká,
kdy člověka honí vlastní hlava žejo. A taky je to chvíle jen pro mě. Pro moje
myšlenky, pro hledání odpovědí na otázky. Překysličenej mozek je továrna na
kreativitu, takže tempovej běh večer má pak za následek myšlenkovou párty v mojí hlavě,
ale to mu odpustím. A ať už bude znít sebevíc klišoidně, běh je pro mě jako „neboj,
bude to dobrý“. Rychlý běhy pomáhají mýmu sebevědomí, ty pomalý zase
objevení aha momentů. Prostě taková
meditace v pohybu. Díkybohu už to dávno není způsob, jak si zajistit
možnost víc jíst. Anebo větší množství jídla vyběhat. Jo, i to bývaly důvody,
proč obout kecky, i když se mi běhat vůbec nechtělo. Tak jako potřebuju každý
den svou dávku kofeinu a arašídovýho másla, stejně tak potřebuju svoje
kilometry. Někdy stačí pět a jindy mám pocit, že 15 je málo. Ano, je to totální závislost, ale vím, kde je hrana, za kterou nesmím
jít. Kdy mě má tělo dost a kdy si prostě tu svou chvilku v teniskách musím
odpustit. Což je většinou dost marně snažím svýmu okolí vysvětlit.
Zároveň mám ráda všechny svoje kamarády a vydržet se mnou,
když neběhám, je dost těžký. Nedejbože, abych neměla kafe, a jsem na zabití,
protivná a nejde se mnou vydržet. Takže až mě takovou potkáte, dejte mi kafe a
pošlete mě běhat, slibuju, že se vrátím úplně jiná a s úsměvem!
Komentáře
Okomentovat