Květen je pryč a
ujel
a uběhl ani nevím jak. A jestli něco fakt vyšlo, tak to bylo počasí. Květen
měl být ve znamení jednoho velkýho poprvé –
mýho prvního maratonu. A taky ve
znamení už
pátýho budějickýho půlmaratonu. Místo toho byl ve znamení pomalého rozbíhání
se.
1. – 10.května – 49 kilometrů
Je prvního máje, nejít běhat by fakt nešlo. V hlavě zmatky,
takže jsem po delší době trochu mákla a žádná kochačka to fakt nebyla. Nevím,
proč jsem to vzala směr centrum, ale všude mrak lidí. A vedro. A hnedka v sobotu
jsem musela znova. Takový to odpoledne, kdy hodinu chodim po bytě a nevím co
sama se sebou. Cvičit? Jít se projít? Nebo oboje? A nakonec ani jedno. Prostě
jen klus. A po divným víkendu přišlo ještě divnější pondělí. Hodila jsem domů
kolo a jela za kamarádkou na Suchdol. Asi jsem tušila svý myšlenkový pochody, a tak jsem si nechala
sportovní oblečení. A po jednom malým pivu a citronovým Enervitu jsem si šla dát
virtuální závod na Hvězdu. A k tomu lehkej výklus. No ne, pivo a gel a
prázdnej žaludek není ideální kombinace. Ale tempo docela ušlo - 5:06min/km.
Ve středu už byl zase svět v rovnováze, a tak jsem to „na oslavu“ šla vyklusnout. V pátek jsem měla pozvané kamarády
na pozdní oběd, a protože jsem nemohla spát, šla jsem svou hysterickou hlavu
vyvětrat ven. Někdy mám pocit, že v mojí hlavě žije svým vlastním životem
nějaký skřítek, který vymýšlí děsivý scénáře nebo vytahuje vzpomínky, který
bych ráda zapomněla. V sobotu jsem byla celkem rozbitá – rozuměj páteční dvě
skleničky vína – tak jsem si udělala cyklovýlet. 40km mě nijak nenadchlo, ani
neunavilo, tak jsem se těšila na nedělní desítku. Jen to teda nebyl žádnej med.
Bolavý koleno a natažený stehno. Takže minimálně kilometr trvalo než jsem se
trochu rozhýbala, a už jsem se nemohla dočkat masérky. Protože prostě frustrace.
11. – 17.května – 27 kilometrů
Pondělí volno, úterý darovat krev. Po krásný středě jsem šla
otestovat nedostatek krve. Funěla jsem, noha bolela, ale já se usmívala jako v reklamě
na zubní pastu. A v pátek jsem musela otestovat, jak si s mou bolavou
nohou poradila masérka. Ten pocit, když po pár nejistých krocích zjistím, že to
jde? Že nic nebolí? Neskutečný. Ta ženská má zlatý ruce a mně tenhle běh bez
bolesti nabil na dalších několik dní. A protože jsem si chtěla být opravdu
jistá, že moje noha je už ok, šla jsem hnedka v sobotu zas. Vybíhala jsem s nápadem,
že vyklusnu a pak si za odměnu zajdu na kopeček do Branický zmrzlinárny. Vzala
jsem si teda batoh, do něj hodila peněženku a vyrazila. Když jsem doběhla na
Přístaviště, zmrzlinu jsem si rozmyslela, ale domu se mi ještě nechtělo. Sedla
jsem si do trávy kousek od tramvajový zastávky. Kousek od cesty a laviček. A
pak potkala mladýho týpka, kterej měl asi trochu krizi, takže mi znechutil
celej běh. Ne, tohle fakt vidět nechceš. Ještě ke všemu v 5 odpoledne.
18. – 24.května – 29,5 kilometru
V pondělí jsem si trochu rozbila běžeckou rutinu a
běžela z centra domů plus kousek k tomu (protože kilometry). Některý dny mi fakt k úsměvu
a pocitu štěstí stačí málo. A dneska jsem musela svítit na metry. A docela se
mi povedlo i hezký tempo. Středeční ráno u Markét jsme se rozhodly si dát
venkovní brunch.
Kafe Malina a lívance. Na první pohled krásný, ale na ochutnání
už přišlo lehce zklamání. Takovou nálož cukru jsem musela jít vyběhat, abych vůbec
měla šanci usnout.
Pátek. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou ze mě večer vypadlo, že bych mohla
běhat. Doběhnout z centra domů. Jen takovou lehkou pětku.
V šestkovým tempu. Tak jsem si dala gel
a vyběhla z Palačáku. A chytla se týpka s
fajn tempem. A celkem hezkým zadkem. A doběhla domů v tempu 5:18…A asi tak za hodinu
spala.
V neděli jsem jela vrátit kolo s geniálním nápadem.
Tam dojedu, zpět doběhnu.
Rychlá snídaně, v devět jsem předala kolo a v 9:10 jsem se snažila
rozběhnout vytuhlý nohy. Tu desítku jsem umanutě doběhla, ale můj žaludek moc
nechápal a hodně protestoval. A já odpoledne totálně odpadla.
Těžkej život běžce!
25. – 31.května – 44,5 kilometru
V pondělí jsem vymýšlela běh do práce, ale to se moc nepovedlo.
Nakonec jsem vyběhla až odpoledne, taková dost přejetá a ospalá. Ale nakonec moc
spokojená, že jsem svý línější já neposlechla. V úterý se objevila trhlina v mým
time managementu, ale i tak
se mi podařilo vyběhnout a nakonec v celkem super čas, protože stezku jsem měla
sama pro sebe. Ve středu jsem poslechla svoje tělo a odpočinula si. Odměnou mi
byla čtvrteční desítka za 54:51. Jenže byla večer a já řekla, že v pátek ráno
poběžim do práce. A taky že tu
stopadesátku
dotáhnu, takže jsem nutně těch 5,5km potřebovala. Takže to byla trochu dřina.
Bez dávky kofeinu a arašídovýho másla běhat prostě neumim.
A poslední běh byl v sobotu. Plán byl 15km. A já vstávala s takovou kocovinou.
A taky s narychlo plánovaným večerním srazem s mýma
ikemáckýma klukama. Takže jsem se vyrazila pokusit kocovinu
vyběhat. Asi tak třetinu jsem trpěla jako pes a už víceméně počítala s tím,
že v neděli přijde aspoň pětka, protože dneska na desátým umřu. Ale když
jsem vypotila zbytkovej alkohol, na třináctým kilometru přišla moje umanutá
hlava, že to prostě dám. No dala, ale byl to boj, a kdyby mi to nebylo blbý, stopnu nějakýho cyklistu a nechám se odvézt domů.
Celkem uběhnuto 150 kilometrů a na kole ujeto 274 kilometrů.
Komentáře
Okomentovat