Dneska tak trochu z mojí hlavy. Jak to teď mám s během?
Devátý týden karantény. Devátý týden, kdy se většinu pracovních dní dopravuju z práce
a do práce na kole. Pět set kilometrů jsem na kole najezdila možná za celej
život. A taky teď od 18.března (45 cest, páni).
Je polovina května a já se neblížím ke stovce ani omylem. Zato
moje tempo se blíží k šestkovýmu a každý ráno si připadám jako babička – od
mého pádu na kole uteklo sice už hezkých pár týdnů, ale já mám pocit, že mojí pravé
noze to došlo až tak dva týdny zpátky. A tam začal ten koloběh, kterej mě
donutil se zamyslet. Jde mi pořád o běh nebo mi jde o čísla?
Běhat chodím pořád s chutí, i když vím, že první
kilometr bude peklo, a tak dopolední a ranní běh nepřipadají v úvahu ani
omylem. Když to ale rozchodím, běhat můžu. Takže i když skoro denně jezdím 20km
na kole, moje chuť běhat se nemění. Jen to prostě nejde rychle. A v tu chvíli
se moje hlava mění minimálně na dvě části. Jedna je spokojená, protože běžím, jenže
ta druhá. Kolik mě dokáže napadnout blbostí? Otázky typu Co si asi myslí ostatní? Jak u toho asi vypadám? Kde je sakra moje
forma jarní (nebo spíš předjarní) forma? Proč běhám tak krátké tréninky? Proč
neběhám častěji? A i když si umím zcela logicky odpovědět snad na každou
otázku, moje ego trpí. Nedejbože abych si představila závody. Půlmaraton.
Maraton? Jsem magor?
A podobný otázky přichází při i každým otevření souhrnu
měsíčních kilometrů. Jen to opravdu jen mým vlastním egem, který si potřebuje
pořád něco dokazovat, vzpomínkou na leden a únor nebo tím, že svoje běhy sdílím
a sleduju výkony ostatních, se kterýma se tak vlastně pořád srovnávám? Je to
zase ten můj skřítek, kterej v hlavě křičí, že nejsem
dost dobrá? A to, že na objem uběhnutých kilometrů mám trojnásobek
na kole mě prostě neuklidní. Ani to, že je to jen přechodný. A vlastně ani
nevím, jestli mě víc rozčiluje tempo nebo objem. Asi oboje dohromady.
A ne, rozhodně to
nemá být negativní povídání. Tohle je jen realita. Někdy prostě dám za 29 dní
240 kilometrů a někdy prostě tak půlku. A je hodně důležitý si to umět srovnat
v hlavě – a na tom teď pracuju. A ještě asi chvíli pracovat budu. Možná do
tý doby, než se vrátím na svých 150 kilometrů měsíčně. Protože co si budem,
strašně mi to chybí. Chybí mi longy, i když byly někdy strašně utrápený, a
chybí mi tempa.
Tak běhu a čistý hlavě zdar!
Komentáře
Okomentovat