Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Run Berounka run - další závod z druhé strany

Když jsem na konci srpna pomáhala na Labi, bylo naprosto jasný, že ráda přiložím ruku k dílu i na dalším Mírově závodě. Na run Berounka run .  Jestli Labe kopíruje Vltavu, tak Berounka je originál. Šest běžců, šest úseků. Šest (víceméně) trailových půlmaratonů. 130km a nějakých 3000m převýšení. Na Labi jsem si zkusila trochu svých organizačních schopností a naplánovat předávky, přes noc na ně pomáhat rozvézt stany a na dvou předávkách (a kousku) být. Mluvit s běžcema, s ostatníma dobrovolníkama, hodně telefonovat, řešit problémy. Nespat. Víkend, kterej jsem sice dospávala asi dva týdny, ale zároveň z něj fakt dlouho žila.  Berounka byla jiná. Ale zase skvělá. A stejně jako na Labi se plány měnily z hodiny na hodinu. Původní plán byl kontrola dvou úseků a předávka, ale i to se změnilo. Pátek. Okolo třetí hodiny mě vyzvedává Pavel, další dobrovolník, se kterým jedeme kontrolovat dva úseky. Vzhledem k času tuším, že mě čeká víc běhu, než jsem chtěla. Ve čtyři fasuju fáborky, pár

V mojí hlavě


Dneska tak trochu z mojí hlavy. Jak to teď mám s během? Devátý týden karantény. Devátý týden, kdy se většinu pracovních dní dopravuju z práce a do práce na kole. Pět set kilometrů jsem na kole najezdila možná za celej život. A taky teď od 18.března (45 cest, páni).

Je polovina května a já se neblížím ke stovce ani omylem. Zato moje tempo se blíží k šestkovýmu a každý ráno si připadám jako babička – od mého pádu na kole uteklo sice už hezkých pár týdnů, ale já mám pocit, že mojí pravé noze to došlo až tak dva týdny zpátky. A tam začal ten koloběh, kterej mě donutil se zamyslet. Jde mi pořád o běh nebo mi jde o čísla?
Běhat chodím pořád s chutí, i když vím, že první kilometr bude peklo, a tak dopolední a ranní běh nepřipadají v úvahu ani omylem. Když to ale rozchodím, běhat můžu. Takže i když skoro denně jezdím 20km na kole, moje chuť běhat se nemění. Jen to prostě nejde rychle. A v tu chvíli se moje hlava mění minimálně na dvě části. Jedna je spokojená, protože běžím, jenže ta druhá. Kolik mě dokáže napadnout blbostí? Otázky typu Co si asi myslí ostatní? Jak u toho asi vypadám? Kde je sakra moje forma jarní (nebo spíš předjarní) forma? Proč běhám tak krátké tréninky? Proč neběhám častěji? A i když si umím zcela logicky odpovědět snad na každou otázku, moje ego trpí. Nedejbože abych si představila závody. Půlmaraton. Maraton? Jsem magor?


A podobný otázky přichází při i každým otevření souhrnu měsíčních kilometrů. Jen to opravdu jen mým vlastním egem, který si potřebuje pořád něco dokazovat, vzpomínkou na leden a únor nebo tím, že svoje běhy sdílím a sleduju výkony ostatních, se kterýma se tak vlastně pořád srovnávám? Je to zase ten můj skřítek, kterej v hlavě křičí, že nejsem dost dobrá? A to, že na objem uběhnutých kilometrů mám trojnásobek na kole mě prostě neuklidní. Ani to, že je to jen přechodný. A vlastně ani nevím, jestli mě víc rozčiluje tempo nebo objem. Asi oboje dohromady.
 A ne, rozhodně to nemá být negativní povídání. Tohle je jen realita. Někdy prostě dám za 29 dní 240 kilometrů a někdy prostě tak půlku. A je hodně důležitý si to umět srovnat v hlavě – a na tom teď pracuju. A ještě asi chvíli pracovat budu. Možná do tý doby, než se vrátím na svých 150 kilometrů měsíčně. Protože co si budem, strašně mi to chybí. Chybí mi longy, i když byly někdy strašně utrápený, a chybí mi tempa.  
Tak běhu a čistý hlavě zdar!   
  

Komentáře

Oblíbené příspěvky