I když se posledních pět let stal běh mojí prioritou číslo jedno, vzniklou situací jsem nabídku půjčení kola odmítnout nemohla. Dva měsíce, skoro 600km (což jsem nenajezdila snad za celej život). Kromě větší flexibility pohybu mezi bytem a laborkou
a taky třeba kafíčkem ze SmetanaQ mi kolo připomnělo pár věcí, na který jsem možná zapomněla a potřebovala je připomenout.
Samozřejmě jsem přemýšlela, jestli si nepůjdu koupit kolo vlastní, ale bylo mi uplně jasný, že bych to nebyla schopná skloubit s během. Nebo aspoň zatím.
Musím říct, že stejně jako nemám moc ráda ranní běh, tak mi ze začátku dělalo problém i kolo. Protože kopec, protože zima a protože jsem po ránu dost zpomalená.
Hlavně bez svojí ranní dávky kofeinu a arašídovýho másla. Po dvou týdnech jsem si ale nakonec zvykla a těch ranních 7,5km do kopce mi už tolik nevadilo. Jenže se stoupající teplotou (z krásných minus sedmi stupňů k těm do plusu) přibývali další blázni, co stejně jako já vyrazili do práce na kole. Jenže na rozdíl ode mě jim ten ranní pohyb asi nevadil, protože okolo mě profrčeli jako vítr. A to bylo něco pro mou hlavu. Stejně jako těžko nesu, že běhat ráno zvládnu max v šestkovým tempu s vypětím všech sil, tak stejně podobně mě iritovalo tohle. Ale byla to, hlavně ke konci, skoro koždodenní škola. Škola toho, že
na rychlosti fakt nezáleží a že je důležitější samotnej pohyb. A tak jsem měla čas uhýbat šnekům, kochat se okolím a poslouchat ptáky. A zabránit pár srážkám s blbcema.
Co jsem ale nedokázala zpracovat bylo množství pohybu. Měla jsem pocit, že 20 (nebo 30) kilometrů cestou do a z práce není žádná extra zátěž a často jsem po večerech ještě chodila běhat. Sice jen na 6-8km a i když jsem věděla, že to asi není ideální, nedokázala jsem si pomoct.Neunavila mě ani čtyřicetikilometrová vyjížďka.
A pak taky kroky žejo. Takže pokud jsem neběhala, aspoň jsem chodila na procházky. Na druhou stranu jsem ale taky věděla, že ježděním 4x týdně do práce nemám šanci běhat víkendový longy. Moje nohy by to nedaly. A to bylo to poslední, co rozhodlo, jestli pořídím svoje kolo. Neumím odpočívat a i když bylo super vyhýbat se MHD, vím, že by mě to brzy
dojelo. S běháním to taky umím přepísknout, ale většinou dokážu tu hranu už poznat líp a včas zabrzdit. Méně je prostě někdy více a s kolem na chodbě by to prostě nešlo.
Na druhou stranu, třeba jednou přestanu magořit a toužit po měsíčních naběhaných dvoustovkách a kolo si do života zase vrátim.
A teď trochu nadsázka - kolo je někdy o život a adrenalin si člověk zvedne fakt rychle. To, že si cyklisti (a hlavně takoví ti na silničkách v super vyladěných dresech) myslí, že jsou páni cyklostezky jen proto, že jim to jede rychle, na to jsem už zvykla. Jenže za běhu mi nikdy nedošlo, tak šílený někdy může být dotat se z bodu A do bodu B (a nepřijít při nejmenším o další legíny). Když se důchodci odmítají uhnout a tak zastavíš a čekáš.. A oni ti vynadají, že nepozdravíš.
Což byl jeden z takových těch AHA momentů mý vlastní osobnosti, flashback do minulosti a tak. Když rodiče něhlídají své děti, takže se děsíš dalšího rizika srážka. Chodci koukaj do telefonů, mají sluchátka a musí jít aspoň tři vedle sebe. A neuhnou se žejo. No a pak kočárky. To je fakt kapitola sama pro sebe. Takže i když byla moje rychlost jen nějakých 20km/h, pořád jsem měla pocit, že musím být v pozoru. Trochu ohleduplnosti by lidem fakt neuškodilo.
Jinak ale byly tyhle cyklotýdny super zkušenost. Ranní Kunraťák byl balzám na duši, kterej nejedno ráno zahnal splín z předchozího večera. Bylo skvělý nehlídat jízdní řády. A možná mi pomohlo udržet nějakou fyzičku. Ale co si budem, běh je běh a u něj prostě zatím fakt zůstanu. Překysličenej mozek, endorfiny a lepší spaní.
To teda jen někdy.
Komentáře
Okomentovat