„Prober se!“ Je 5:45 a mně zvoní budík. Plánuju už třetí ranní
běh za posledních devět dní. Takovej ten za východu slunce, kdy je venku lehce
nad nulu a v mým žaludku je jeden rýžovej chlebíček.
Takovej ten běh, kdy
běžím sice jen čtyři kilometry, ale moje tělo vůbec nechápe, co po něm chci. Ranní běh nesnáším.
Docela mě bolí nohy, ale moje hlava je umanutá. Ještě dneska
to prostě dám. V pátek si dám od běhu oraz. Vždyť to jsou jenom čtyři
kilometry.
Hážu na záda běžeckej batoh s obědem v krabičce, chce se
mi i nechce.
„Prober se!“ Běží mi hlavou na prvním kilometru. A probírala
jsem se celou cestu z Braníka k Labuti. ne ze spánku, ale ze své umanutosti.
Odpoledne běhám v tempu okolo pět a půl minuty na kilometr. Tempo, který
je něco mezi pohodovým a tím, kdy musím trochu zabrat. Jenže ráno mám pocit, že
moje nohy zapomenou, jak se běhá. Ale moje ego nezapomíná. A tak kromě kochání
se ranním probouzením přírody mi běží hlavou, že není možný, abych běžela tak
pomalu. Žaludek se bouří, nohy taky. Ale já mám pocit, že musím za každou cenu
běhat ve stejném tempu. A tak i přes veškerou snahu docílím jen toho, že jsem
znechucená, naštvaná a umírám.
Dneska ale vybíhám pomalu. Bolavé nohy potřebují trochu trpělivosti. První kilometr 6:15min/km.
Strašný. Vždyť běžím jako šnek. Jenže pak mi to dojde. Pocitově se mi neběží úplně zle.
Kdy se stalo, že jsem se zase nechala semlít tempem? Kdy jsem si nastavila v hlavě,
že je ostuda běhat pomaleji než je nějakých 5:50min/km. Když nemůžu běhat s Mattoni free run, kde mi tohle tempu vůbec nevadilo? Když sdílení Garminem
nekompromisně napíše tempo k času a vzdálenosti? A nespočítá si to každej
i bez toho? Nebo proto, že běžím tak krátkou vzdálenost? Že se ode mě něco očekává? A kdo proboha, blondýno, od tebe něco takovýho očekává?
Tak hnedka za myšlenkou o probrání se mi blesklo hlavou, že
jsem vážně pitomá. Místo abych hledala způsob, jak se cítit komfortně ve své nekomfortní
zóně, chci po sobě pořád nějaký výkony. A tak jsem nechala nohy běžet po svém. Průměrný
tempo se od toho na prvním kilometru nijak nelišilo a moje pocity stejně byly smíšený.
Tepovka nevystoupala do závratných výšek, žaludek to vzal v pohodě a nohy
taky. Jenže z tempa nejsem nadšená. Tak aspoň mám na následující rána na
čem pracovat. Na své hlavě, ne na tempu.
Komentáře
Okomentovat