Ty jo, tři týdny žádnej článek. Žádný moje myšlenky daný do
„slov na papír“. A to jsem si slibovala,
jak budu v průběhu karantény psát
. #suchaliar
Tak dneska. Na začátku šestého týdne karantény mám v hlavě hromadu
myšlenek.
Když jsem psala o tom, že jsem vděčná, že můžu občas do práce na kole, že můžu
pořád běhat venku a že plánuju zvolnit... No, to mé zvolnit znamenalo ubrat
běžecké tréninky a přidat tréninky lehce silové. Posílit nohy a core. A taky to
znamenalo běžeckou pauzu na pár dní.
Jak
to ale bylo s tím zvolněním doopravdy?
1.dubna jsem zahájila běžeckou pauzu, 2-3x týdně si dala 20km na kole (cestou
do a z práce), chodila 10tis kroků denně a než jsem si stihla všimnout, cvičila
jsem 5x týdně. Abych náhodou svůj slib, že nebudu zhruba dva týdny běhat,
neporušila, vyflákla jsem se hnedka 3.dubna na kole. Nic vážnýho, chodit i
cvičit jsem mohla. A než jsem mrkla okem, přišly Velikonoce. Volnej pátek a
pondělí, bylo mi jasný, že to bez běhu už nedám. Protože absťák. Takže jsem si v pátek odpoledne
udělala ovesnou kaši a v pět odpoledne vyrazila. Čekala jsem všechno. Že
budu funět, že mě budou bolet nohy. Že po pár kilometrech nebudu moct. Místo
toho jsem měla pocit, že mi narostly křídla. Cítila jsem se skvěle. A jako
reklama na štěstí jsem si odběhla 7km v tempu
5.18min/km. Velikonoce proběhly aktivně – chůze, běh, cvičení. A po
Velikonocích mi skončila pohodička dvou home officů týdně. A tak jsem začala
plánovat. Kdy vezmu kolo, kdy poběžím. Kdy si musím odvézt obědy a který den
potřebuju jídlo na odpoledne. Každodenní budík v 5:50 (oproti předchozí
sedmé hodině) bolel. Občas jsem po návratu domů odcvičila ještě krátký trénink
na břicho. Netušila jsem., kam napcat trénink nohou. Už ve čtvrtek ráno jsem tušila, že tohle není to pravý ořechový a že
tudy cesta nevede. Protože jsem se ale potřebovala dostat brzy po obědě do
centra, kolo jsem stejně vzala. Ten den padlo 30 km. Tak moc mě nohy už dlouho
nebolely. I přesto jsem ještě večer myslela, že v pátek poběžím. Aspoň
jednu krátkou cestu. To věčné ježdění, běhání, přidání cviků s výskoky do
tréninků. Kdy jsem naposledy měla nějaké volno? Myslím volno i bez kola? Těžko
dopátrat. Jenže jak to vymyslet když se snažím vyhýbat MHD?
Upřímně to vlastně pořád nevím, ale rozhodně tuším, že budu muset ubrat domácí
tréninky a jeden den vzít autobusy na milost, protože víkendového longu a
pořádného full-body workoutu se nevzdám. A víc poslouchat tělo, kdy říká, že
toho opravdu dost. Bohužel.
Můj real
začarovanej kruh nadměrnýho pohybu bez odpočinku.
A teď trochu s nadsázkou – co mi
daly cesty na kole?
Nikdy jsem nebyla žádná cyklistka, z prudkého kopce jsem se vždycky bála,
ale teď jsem to brala jako fajn řešení. Vždyť to bude pohodička. Na ježdění
jsem těšila.
Hnedka při první cestě z práce jsem si dala 20km. Posledních pět jsem už
sotva seděla. Zadek mě bolel a představa, že si budu muset zvyknout, mě trochu
děsila. A to první ráno, kdy jsem vyrazila do venkovní teploty okolo nuly? V Kunraťáku
jsou po táhlým kopci za Thomayerkou dva krátký, prudký kopce dolu. Poprvé jsem
nad každý stála a po… strachy jsem část obou sešla. A modlila se, abych nikoho
nepotkala.
Upřímně řečeno, každý ráno na kole je malý trest. Ještě nevím za co, ale i přes
ty krásný východy slunce, čistej vzduch a zpívající ptáky v lese ty rána
fakt nemám ráda. 7,5km stoupat. Vyjet tři hnusný kopce a modlit se, aby mě
někdo pustil u laborky na přechodu. Nebojím se totiž jen z kopce, ale taky mezi autama.
Já snad jezdim jen kvůli tý teplý ovesný
kaši a hrnku horkýho kafe.
Jestli ale ještě něco dostává zabrat víc než moje nohy (a zadek), tak je to
moje ego. Zas a znova. Ne, nemusím být nejrychlejší a kdoví co ještě. V běhu
jsem si na předbíhání dávno už zvykla, ale tady zase vnitřně trpim pokaždý,
když mě někdo předjede. A že těch
závoďáků
je. A taky je tu můj žaludek, kterej po ránu taky moc nechápe a občas mi to
dává jasně najevo. Ale zastavit v kopci? Kromě toho, že bych přimrzla, tak
by mě přece mohl někdo vidět.
Zas to ego. Takže nohy trpí, žaludek trpí, kvůli
šátku na puse občas vidím všechny svatý, ale stejně šlapu. I když pomalu, ale
šlapu. Výhodou je, že mi to pomáhá v běhu. Když vybíhám nějaký menší kopeček,
nohy si skoro nevšimnou.
Jo, a taky jsem asi jediná, která z kopce brzdí. Ne ze všech, ale z většiny.
Takže vlastně můj
#karanteralife je plnej
adrenalinu. Protože kopce, lidi, děti, ... A co se běhu týče, neřeším a myslím, že až do prázdnin řešit extra
nebudu. A až kolo vrátím? Tak mi bude hrozně chybět, i přesto, jak moc ho někdy
nenávidím #laska :D
Komentáře
Okomentovat