Měsíc plnej kontrastů. Na jednu stranu plnej dřiny a očekávání, na druhou plnej slz a zklamání. Ale život není černobílej, je třeba se umět vyrovnat se vším, co přichází, najít v tom něco dobrýho a jít (běžet) dál.
2. – 8.března – 56 kilometrů
Pondělí. Mám dostěhováno a jsem neskutečně unavená, jenže venku je krásně, tak
jdu vyklusnout. Nohám se vůbec nechce, ale ty pocity z novýho začátku jsou
neskutečný, takže při běhu vypadám jako reklama na zubní pastu. A hnedka další
den klasický intervaly, snad ty nejbolavější. 2x4km+2km. To kroužení na Letný
bylo šílený, ale běhat to Žižkově by mě zabilo. Čtvrtek. Poslední tempovej běh
před RunTour. Byla to dřina, ale tempo jsem udržela. Těšila jsem se, že dám
bráchovi co proto, a udělám maximum, abych doběhla dřív. A i přes únavu jsem
zlehka vyběhla i v pátek. Poprvé jsem ucítila holeň. Dala jsem si vanu a
odmítla si připustit problém. Moje klasika. V neděli osmýho jsem začínala šestej běžeckej
rok. A to bylo třeba oslavit. Jak jinak než během. Takže jsem tam poslala
rovnou dvacku.
9. – 15.března – 42 kilometrů
Normální úterý by patřilo intervalům. Jenže tohle úterý bylo jiný. Byl to
začátek změn a konce. Takže jsem šla
vyklusnout vztek, že se všechno otočilo o 180 stupňů. Se změnama a zákazama
jsem ztratila chuť do tempa. V těle se mi usadila tenze a já se zaboha nemohla rozhýbat. V sobotu jsem
ale doma nevydržela. Nahodila jsem batoh a pomalým tempem jsem se rozběhla. A
doběhla až do Vranýho. Povedlo se mi se zpřítomnit a uvolnit. A odměnou mi byla
první pětadvacítka. (Místo závodní desítky v Budějovicích)
16. – 22.března – 34 kilometrů
Po dvou dnech odpočinku jsem běhat už celkem nutně potřebovala. Navíc
homeoffice a to znamená ještě víc času
na zadku. Pro hyperaktivku já fakt trest. Běhání s šátkem přes pusu je peklo, ale stejně jsem ve čtvrtek
vyběhla znova. Teď není kam spěchat, takže pohodové tempo to jistí. Že by se mi
ale běhalo nějak extra, to se říct nedá. I přesto jsem ale v neděli nahodila
běžeckej batoh a vyrazila. A celou cestu jsem se nestačila divit. Tempo se mi
drželo okolo 5.35 a pár kilometrů bylo i rychlejších. Po strašně dlouhý době se
mi běželo fakt dobře, tak jsem si dala 17km (a v pondělí málem nedojela na
kole do práce, jak mě bolely nohy).
23. – 31.března – 48 kilometrů
I tenhle týden znamenal homeoffice=běhaní.
V úterý jsem ke svému překvapení opět udržela tempo blízko pět a půl minuty
na kilometr. A i když jsem neplánovala, vyběhla jsem i ve středu. Dvoudenní
volno a plán na sobotu byl jasnej. Pokud to jen trochu půjde, chci si dát půlmaraton. Aspoň
sama. No, dala jsem ho, ale měla jsem co dělat, abych ho celej
neprobrečela. Jestli jsem v týdnu měla pocit, že si zvykám, že jsem se vším
v pohodě, tak dneska fakt ne. Chtěli jsme se sejít s kamarádama a odběhnout
společně. Měla jsem pro ně vymyšlené překvapení do cíle. Těšila jsem se na
společný oběd. A místo toho jsem běžela jen já. S šátkem na puse. Celá v černém.
Cítila jsem se zlomená a tak moc osamělá v celým tom davu cyklistů, který vytáhlo sobotní sluníčko. Nohám jsem dala dva dny oraz a posledního března jsem
vyrazila na 11 kilometrů, které měly zaokrouhlit měsíc na 180 km. A taky měly
zahájit běžeckou pauzu, protože od poslední pauzy moje nohy naběhaly skoro
tisíc kilometrů (tj 5 měsíců), což je vzdálenost, kterou jsem běhávala za celý
rok. Navíc pokud všechno dobře dopadne, podzim bude závodně opravdu nabitej,
takže je třeba nabrat novou sílu.
Celkem za březen 180km (celkem letos 617km)
Komentáře
Okomentovat