Trénuju..Ale vlastně na co?

Zhruba od listopadu poslouchám větu typu „poběžíš maraton“ a sto jejích alternativ. Na každou reaguju rozhodným NE. Jenže. Když si všichni dělají srandu, že pokud žena řekne ne, tak myslí ANO, pak ani tady to na sebe taky nenechalo dlouho čekat. 

Mým plánem bylo si dát maraton ke třicetinám, ale celý prosinec jsem si pohrávala s myšlenkou maratonu už v roce 2020. Nakonec jsem zvolila kompromis – zaběhnu si maraton na podzim. Jenže někde v hloubi sebe jsem s květnem koketovala pořád. Poslední kapkou bylo zveřejnění finisherské medaile od RunCzech. Na zprávu „a sakra“ a „řekni, že nemám vymýšlet blbosti“ spolu s fotkou medaile mi přišlo zpátky „nebude to lehký, ani příjemný, ale ty to zvládneš“. Tak dík! A bylo vymalováno.

Zároveň v podobnou dobu začaly tréninky vedené triem Adidas runners, Running mall a RunCzech. Dle našich individuálních představ. A tak jsem začala s kamarádem trénovat ve skupině „maraton – běžím poprvé“. Leden, únor, půlka března – intervaly, tempa, výklusy, longy. Makala jsem, běhala jako o život. Některý tréninky byly hodně drsný, ale já byla na svou formu tak pyšná. Nikdy se mi neběhalo tak skvěle. Chystala jsem se na desítku za 51 minut, na půlmaraton pod 1:55. A na první maraton. Jo, hodně ambiciózní. Byla jsem rozhodnutá, že pokud do začátku dubna dám tréninkovou pětatřicítku, koupím si startovné na maraton. A že když ho dokončím, odběhnu celou RunCzech sérii.

 

Neděle 1. března. Zrušený půlmaraton v Paříži. Najednou se začínáme bát, co bude s našimi závody. Máme za sebou tolik dřiny. Čtvrtek 5.března. Jdu si dát tempovej běh, osmičku za čtyřicet a půl minuty. Těším se na další sobotu, na zahájení závodní sezóny – RunTour v Budějkách. Úterý 10.3. ráno. Jsem v práci a můj telefon zvoní jako o život. Zákaz akcí nad 100 osob. Žádné Budějovice. Žádné společné tréninky s Adidas runners. Jsem smutná, naštvaná, láme mi to srdce. Nedokážu sama odběhnout plánovaný intervaly, plánuju do konce týdne klidnější tréninky. Věřím, že budu za dva týdny s tóny Vltavy vbíhat do pražských ulic.

Změny přichází skoro z hodiny na hodinu. Karanténa. Je to jasný, závody nebudou, běháme s rouškami sami a spoustu běžců bujuje s otázkou, jestli máme vůbec na co trénovat? Kde najednou vzít tu motivaci, když se cíl naší dřiny rozpustil jako pára nad hrncem?

Já osobně jsem si udělala plán jasný – zvolnit. Když pominu fakt, že se mi dva týdny běhalo hodně na pytel, protože stres a strach, který všude panuje, mi v těle vytvořil dost nepříjemnou tenzi, která se nedala rozběhat. A když k ní přičtu běh s rouškou, pak vlastně to, co mě dostalo do tenisek, byla láska. Láska k běhu. Uvědomění, že moje cíle nezmizely, jen se odložily a já se tak teď můžu věnovat aktivitám, který jsem během intenzivních běžeckých tréninků zanedbávala. Silový trénink, jógu, procházky. Navíc na cesty do a z práce mi autobus nahradilo kolo. Takže běžecký trénink 5-6x týdně stejně nepřipadá v úvahu. Není tohle náhodou čas, kdy nám má dojít, že jsou v životě i jiné důležité věci? I mě mrzí, že mi klesá kondice a rychlost (a taky VO2 max), ale na druhou stranu, ty závody budou a o tom víc si je užijeme. A jedno malý vědecký okýnko – vliv hypoxie na výkonnost je prokázanej, takže i když je to s šátkem přes pusu opruz, bude to mít svoje výsledky. Aspoň teda na chvilku. 
Takže si říkám, proč někteří hledají motivaci? Vždyť to přece není jen o perfektně sestaveným tréninku nebo tvrdých intervalech. O tom, že musím makat na 200%.  Je to přece o tom pohybu jako takovém. Pokud mě běh neživí, pokud jsem hobík, co si tréninkem jen chce dokázat, že tvrdá práce přináší výsledky, tak můžu být zklamaná, že se ta pomyslná třešnička na dortu ve formě zatím závodů nekoná, ale není to konec světa. Kvůli tomu přeci neztratím motivaci běhat. Navíc teď musí být v dobrý kondici naše imunita víc než my.
Třeba se máme si naučit vážit toho, že všechno není samozřejmost, a že nejde jen o to, kolik máme peněz na zaplacení oblečení, trenéra a nákup registrací na závody.
Není třeba věšet hlavu. Já osobně jsem vděčná, že vůbec můžu běhat venku. Že občas můžu jet nebo běžet do práce namísto MHD, že se můžu jít projít. A i kdybych si první závod zaběhla až v 2021? Tak mám dost času na trénink vytrvalosti, na dostatečnou regeneraci a trochu přemýšlení nad tréninkovým systémem až zase ta naše závodní sezóna přijde.

Prostě zase budeme chvíli všichni běhat tak, jako když jsme začali a ještě jsme neběhali žádné závody. Pro radost z běhu, pro lepší náladu. Tak běhejte a netrapte se kvůli závodům. Mně to taky zlomilo srdce, ale vím, že se dočkáme.