Dneska bych si dovolila krátké
(kecám, zase jsem se rozepsala) zamyšlení. Jak jinak než po běhu.
Od začátku ledna jsem pustila do poměrně tvrdého tréninku. Intervaly, tempa,
longy. Můj týdenní objem se pohyboval mezi 50 – 60km. Běhalo se mi skvěle, nic
mě nebolelo. A neskutečně jsem si to užívala. Snažila jsem se protahovat, nic světobornýho, ale snažila jsem se,
víc než kdy jindy. Jenže s tím vším nezbýval čas na silové cvičení a jogu.
Před třemi týdny jsem se stěhovala. Neskutečně hektický tři
dny plný chození po schodech s krabicema a nábytkem. Běhat jsem chodila v mezičase,
abych se ze všeho nezbláznila. Cítila jsem, že mám zvláštně tuhý nohy a celkově celý tělo, ale přikládala
jsem to právě stěhování. Polevit v tréninku nepřipadalo v úvahu. Měla
jsem dva týdny do prvního rychlého závodu, toužila jsem si v Budějkách na
desítce zaběhnout osobák. Měsíc do pražské půlky. Teď prostě nebyl čas
odpočívat. Nicméně protože já nikdy nežiju uplně jednoduchej život, pár věcí
nešlo podle mých představ. Malá umanutá poseroutka uvnitř mě se začala bát, že
je něco jinak. A tam se přesně vzala ta tenze v těle, kterou jsem tak
úspěšně ignorovala. Úterní intervaly, čtvrteční osmička v tempu závodu.
Takže tempo 5.03/km. Najednou jsem z toho ani neměla radost. Co hůř,
začaly se ozývat moje holeně.
Sakra, teď
ne! Teď se to nehodí! Představila jsem si celou jarní sezónu, kterou mám
naplánovanou opravdu ambiciózně. Stejně jsem šla běhat v pátek. Nohy tuhý
a celkově nic moc, ale já si to odmítala připustit. V neděli dvacet kilometrů,
spíš takový popobíhaní. V pondělí jsem začala tušit průšvih. A jako by
toho nebylo málo toho, co se kazilo, přišly první velká omezení ze strany
vlády. Žádný Budějovice, žádný společný tréninky. Panika a napětí mezi lidmi by
se dala krájet. A citlivka jako já do sebe i přes veškerou snahu všechno
nasávám. Tak jsem si říkala, že poběžím pomalu. A to stejný jsem si řekla ve
čtvrtek. Nicméně ten den jsem si slíbila aspoň dvoudenní pauzu. Přidala silové
cvičení, abych posílila svaly. Přidala jsem jógu, abych se víc protáhla a aby i
moje hlava trochu vypla.
Vzhledem k tomu, že mám potřebu často o věcech
přemýšlet a to bývá někdy na škodu,
tak jsem přemýšlela i tentokrát. Jak to,
že to stalo? Kde ta bolest vzala? Jak to, že se ve stojce na hlavě kývu jako
strom ve větru? Co se to sakra děje? Proč chodím bez energie jako stín?
Sobota ráno. Začala jsem koketovat s během. Ne že bych
necítila žádnou bolest, ale chtěla jsem zkusit pomalé tempo. Šestkové. Bez cíle
na vzdálenost. Pro jistotu s batohem, vodou a jedním gelem.
Prvních asi 5km to nebyl žádný zázrak, ale povedlo mi zvyknout si na (pro mě
pomalé) tempo a to držet. A tak jsem se vědomě začala snažit uvolňovat. Došlo
mi, jak moc se soustředím na budoucnost, že mi uniká přítomnost. Že se začínám
až moc ohlížet do minulosti. Že se mi vrací strach a úzkosti. A že jsem to
nechala zajít tak daleko, kdy tenze uvnitř celého těla mohla dát stopku běhu.
Čím víc jsem odkrývala spoustu „bubáků“, tím lehčeji se mi běželo. Až mi došlo,
že mě holeně vůbec nebolí. Tak jsem doběhla až do Vraného. Cestou mi docházelo,
jak se mi vrací úsměv a pohoda. Jak se soustředím jen na běh. Jasně, po dvaceti kilometrech došla duha a jednorožci
a mě začaly bolet nohy únavou a poslední kilometr jsem tlačila asi i očima, ale
to je něco jiného, to sem teď nepatří.
Co tím chci říct? Určitě to tak nemají všichni, ale pokud
člověk bude udržovat pozitivní mysl, tělo bude uvolněný a všechno půjde líp. Bože, takový klišé. Ale já jsem vybíhala
s pocitem, že zase dělám blbost a po 25 kilometrech byly moje maximálně
tak unavený. Chci tím taky říct, že tohle je přesnej a „krásnej“ důkaz toho, že stejně je nejdůležitější ta přítomnost. A
ve chvíli, kdy ji ztratíme, pak začneme ztrácet i sebe. Ale tělo máme chytrý a
pokud ho posloucháme, tak ono nám řekne, že blbnem.
Tak pomalým běhům zdar. Já se jim teď hodlám věnovat,
protože dřív než v květnu žádný závod nebude.
Komentáře
Okomentovat