Úterý 31.prosince okolo deváté ráno. Vybíhám na svůj
poslední výběr v roce 2019 a s jediným cílem – ohlédnout se, jaký byl. Jaký
byl běžecky.
Na přelomu roku mě trápila moje klasická bolest holeně. Pořád jsem tlačila na
pilu a chtěla běhat rychleji a dál. A ono to nešlo. I přes to, že jsem zmírnila
pracovní proces, byla jsem hodně unavená. Mezi běžecký tréninky jsem zařadila
ještě klasický tréninky s trenérkou a rozhodla se trochu hlídat stravu.
Kdybych bývala tušila, jak velká chyba tohle rozhodnutí bude.
Na konci ledna jsem přidala 3 týdně jógu a tím to všechno dorazila. Sice mi
postupně odcházela bolest nohy, zrychlovala jsem tempo na kilometr, ale taky
zapomínala odpočívat a regenerovat. Jedla jsem málo, často mi bylo blbě. Jenže
moje umanutá hlava a klesající číslo na váze přebilo zdravý rozum. Kdy přijde
nějaká pořádná facka, byla jen otázka času. To, že po zdravotní stránce nebylo
všechno v pohodě jsem nějak nechala být. Problémy jsem přičítala stresu.
A tak jsem jela s bráchou běhat na RunTour do Českých Budějovic. Bylo
teplo, ale před námi jen deset kilometrů. Skvěle rozběhnutý závod a mně začaly
za polovinou docházet síly. A ne, nic mi nedošlo a maximálně jsem na sebe byla
naštvaná. A týden na to přišel ten okamžik zlomu.
Pražská půlka. Objemu jsem
moc natrénovaného neměla, ale nebyl to můj první půlmaraton, takže jsem se
nebála. Rozbíhala jsem ho na čas dvou hodin. První polovina v pohodě a pak
se mi začalo dělat blbě. Trochu jsem zpomalila, a myšlenku, že doběhnu pod nebo na
dvě hodiny jsem vzdala. Jenže pak to začala vzdávat i moje hlava. Vždycky, když
se mi něco nedaří podle mých představ, začnu být na sebe naštvaná a mám chuť
všechno vzdát. A od patnáctého kilometru si moc nepamatuju. Mžitky před očima a
spíš popobíhání než běh. Do cíle jsem se dostala, ale to byla konečná. Nešlo mi
jíst, pít, stát. Cesta domů byla nekonečná, plná přestávek na sednutí nebo
lehnutí na lavičku. A mně to pořád nedocházelo a docela mě to zlomilo. Hodně
jsem přemýšlela, co dál. Jestli chci vůbec běhat závody dlouhé 21 kilometrů.
Jestli se spíš nezaměřím na desítky.
Na běh jsem nezanevřela a z mých pochyb o půlmaratonech mě vytrhla nabídka
na Vltava run. A takhle zpětně myslím, že mě to
zachránilo.
Vyměnila jsem
hodinky, abych si mohla nahrávat trasy a taky abych viděla, jaký je můj denní
výdej. A to byl asi největší zlom. Láska běhu a nakonec i můj sklon k perfekcionalismu
mě začal tahat z průšvihu, do kterého jsem se dobrovolně řítila.
A tak jsem začala přidávat na jídle. Jestli se tomu teď říká
All in, tak já
tenkrát nevědomky zvolila dost podobnou cestu. Pořád byl mou prioritou běh, ale
už mi tolik nešlo o výkon, jako o ten pocit z něj. Tolik jsem se bála, že
bych si mohla znova začít ten pocit jako při a po pražský půlce, že jsem byla
ochutná zkusit všechno. Jen jsem o nemluvila. S nikým.
Přestala jsem se teda vážit a navýšila sacharidy. Před během i po něm. Koupila
jsem si běžecký batůžek a začala se připravovat na Vltava run. Někdy jsem
běhala dvoufázově a zkoušela, jak na to bude tělo reagovat. Na Vltavě jsem si
odběhla tři úseky v časovém rozptylu soboty tří odpoledne – nedělní druhé
ráno a desátou dopolední. Celkem necelých 30km. Celý víkend jsem jedla hroznový
cukr, vločky a banány. A světe div se, běhalo se mi skvěle. Tempově jsem se
držela okolo 5:30/km. A to byl zlom, který jsem tolik potřebovala. Běh mě
dokázal vytáhnout z tohohle blbnutí a za odměnu mi přidal ještě lepší
výsledky.
Otestovat sama sebe jsem odjela do Budějovic na půlmaraton. Bylo vedro a já
cítila velkou pokoru. A díky té a ovocným přesnídávkám jsem si závod neskutečně
užila. Doběhla jsem v čase lehce nad dvě hodiny a s úsměvem. Po
doběhu jsem měla husinu a slzy v očích. Povedlo se. Ke svým oblíbeným
půlkám jsem se vrátila.
Do konce měsíce jsem odběhla ještě 2RUN v Olomouci a štafetu v rámci
O2 relay. Občas jsem cítila bolest v pravé noze a tak jsem si naplánovala
dva týdny běžeckých prázdnin. V červenci jsem se pak rozběhávala a
v srpnu nabíhala objem. To, co mě čekalo v září a říjnu, o tom by se mi
ani nesnilo. Kombinací dostatečného příjmu, tréninku a spokojené hlavy začaly
padat osobáky závod po závodu. Dokonce i na neplánované ústecké půlce, kam jsem
odjela v ne úplně dobrém zdravotním stavu. Závod od závodu jsem nechápala
víc a víc.
Nohy i tělo jsem pak jela nechat odpočinout na necelé dva týdny do tepla a pak
se zase postupně k běhu vracela. I když jsem neplánovala žádný zběsilý
běhání, stejně jsem v listopadu naběhala 160 a v prosinci přes 170
km. Mnohdy jsem běhala 5x týdně, někdy i čtyři dny po sobě. Běh mi tyhle dva měsíce
dal strašně moc. Moje pohodové tempo jsem stáhla na nějakých cca 5:30/km,
dostatek kyslíku a touha dívat se na věci i z jiné strany mi nabídly
spoustu odpovědí, uvědomění a pochopení. Běh mi pořád připomíná důležitost
vděčnosti. Ať už za to a ty, co a koho mám okolo sebe, tak i za to, že běhat můžu.
Že si můžu v osm večer vzpomenout, oblíknout se a vyběhnout. Možná to bude
znít jako strašný klišé, ale běh mi už hezkých pár let mění život. Zachraňuje
mojí hlavu, když blbne nebo když si myslí, že je konec světa.
Komentáře
Okomentovat