Potřetí na RunTour v Praze. Šestý závod za posledních šest týdnů...
Pátek. Přijel brácha a plánujeme víkendový program. Brácha
jde do kina, které končí ve čtvrt na dvanáct. Vyzvedávám ho a domů se dostáváme
skoro o půlnoci. Tohle je zcela mimo můj „předzávodní“ režim. Před závodem
normálně chodím brzy spát. Navíc tenhle tejden byl fakt nekonečnej. A divnej.
Skoro bych řekla, že emočně dost nevyrovnanej. Takže jestli jsem něco opravdu
potřebovala, byl odpočinek.A toho se zase tak moc nekonalo. Na druhou stranu, páteční večer jsem si udělala hezkej a ta absence spánku za to fakt stála.
Sobota. Vstáváme před devátou a vařím kaši. Konečně budu
zase snídat jako člověk doma. Ne za jízdy busem nebo autem. Vařím si kafíčko a
snažím se do sebe dostat co nejvíc vody. Venku je krásně, obloha úplně modrá.
Jenže mně se nechce. Vůbec si nedovedu představit, že se budu muset rozběhnout.
Po příjezdu na Ladronku si vyzvedáváme čísla. Volám si s kamarádem, zvedá
mi to náladu. Při loučení mi přeje, ať se mi hezky běží a mluví o osobáčku.
Říkám, že mám lenivou, a že to na výkony nevidím.
„Jen makej.“ Rozloučíme se a
mně se honí hlavou tempa. Birell byl na
5:15min/km.
Zvládla bych to rychleji?
Mně a bráchovi dorazí fandit kamarádi z Adidas runners. Tohle na trati umí
nakopnout.
Jdeme na start. Někam mezi vodiče na 55 a 50 minut. Snažím
se rozhýbat nohy. Nic moc. Rozbíháme se a moje nohy nechápou, co po nich chci. Brácha
mě předbíhá a já pořád bojuju s vlastníma nohama. Jako kdybych zapomněla
běžet. Konečně se dostávám do tempa. Pořád vidím vodiče na 50 minut. První
kilometr mi hlásí 4:59. Uff. Nechápu, jak se mi to povedlo, vzhledem
k tomu, jak se cítím. Není to vůbec komfortní tempo. Je opravdu teplo.
Nechávám nohy, aby si udávaly tempo samy podle toho, co zvládnou. Já budu jen
hlídat dech. První pětikilometrový okruh probíhám v čase 25:30. To není
vůbec špatný. Kdybych běžela jen pětku, mám to za sebou. Tyhle myšlenky si ale
zakážu a snažím se makat dál. Občasný protivítr není vůbec příjemný a tak si
další tři kilometry zhorším tempo na 5:20min/km.
Pořád dopočítávám tempa, kolik potřebuju abych byla lepší, než na Birellu. Pořád sama sebe uklidňuju kolik času maximálně poběžím. Někde v těhdle místech zahlédnu bráchu.
Dlouho běžel před vodičem na 50 minut. Přemýšlím, jestli by se mi chtělo ho
„dovést“ do cíle, kdyby mu došla energie.
Sorry brácho, asi ne. A jestli se mi
do teď hlavou míhaly sem tam nějaký (hezký) myšlenky, tak teď se mi znovu
rozeznělo v uších
„osobáček“ a
„makej“. A tak se snažím hledat ještě
nějakou energii.
Stahuju devátý kilometr na
5.15 a pořád postupně zrychluju.
Nohy makají jako o život. Asi tak 200m před cílem stojí fandící kamarádi. Sprintuju
do cíle. Brána. Vypínám hodinky a nevěřím vlastním očím. O 40 vteřin jsem
překonala Birell GP.
Jdu hledat bráchu, cítím tu vlnu endorfinů, vděčnosti a štěstí. Ve své
kategorii dobíhám na 24. místě a jako 74. žena. A moje hodinky? Moje hodinky
ukazují, že jsem skoro celou dobu běžela v zóně 2 – to je průměrný srdeční
tep 129. Normálně běhám tréninkově tak na 168. Nechápu. Takže byl můj výkon
zhodnocen jako snadná aerobní aktivita. Musím se vážně pousmát.
Komentáře
Okomentovat