„Nechápu, co jsem si to zase chtěla dokázat!“ věta, kterou
opakuju už asi po stopadesáté. Od pondělka sleduju počasí snad třikrát denně.
Přichází první větší pochyby. Má pršet a být zima.Obdivuju trpělivost svého okolí, protože moje hlavní téma je, překvapivě, Nature run. A všechny ty moje strachy. Hashtag hysterka.
Doufala jsem, že závod
odběhnu v silničkách, jak mě uklidňoval kamarád. Vlastně ani nevím, jestli
mě víc děsí představa, že bych poprvé nedoběhla nebo že si dva týdny před
dovolenou udělám něco s nohou (rukou, čímkoliv).
Středa. Jedu si vyzvednout startovní číslo. Prší. Počasí, na
který bych si asi měla zvyknout. Okolo šesté večer otevřu Facebook. RunCzech
doporučuje trailovky, vzhledem k dešti. Tady přichází první větší panika.
Potřebuju boty. Trailovky, které jsem měla, jsou mi malé. Takže v jedné ruce
žehlička na vlasy a druhou klikám a hledám boty. Princeznovskou pánskou dvaačtyřicítku.
Osobní vyzvednutí do pátku nutné.
Pátek. Jdu pro boty. Díkybohu jedny sednou. To je snad poprvé,
co nemám z nových běžeckých bot radost, naopak se mi stahuje žaludek. Už
zítra. Potkávám se s kamarádem „Ne, neříkej, že sis koupila boty!“. Po pětstotisícátý
zopakuju všechny svý strachy a už mi nepomáhají ani věty na uklidnění. navíc přichází strach, jestli si s botama "sedneme". Neproběhnuté a hnedka 23 kilometrů.
A jakej teda tenhle závod,
kterej si vysloužil hnedka několik nej, byl?
Nejdelší, nejnáročnější, nejchladnější, nejpropršenější a nejpomalejší.
Sobota. Mám
budíka, ale stejně se proberu po šesté. Lezu z postele a poslepu vařím
kafe. Hodně kafe. Dám si něco malého k jídlu a vařím kaši s banánem na cestu.
Jídlo nemám vůbec rozmyšlený, což je u mě dost neobvyklý. Do batohu hodím ještě
pár tyčinek a uvidím. Kontroluju, co jsem si zabalila do batohu. Pořád nemám
páru, kolik oblečení je akorát. Na běh, i na převlečení. Bude nejspíš pršet
celou dobu a víc než 10 stupňů nebude ani omylem. Na druhou stranu poběžím do
kopce.
Celou cestu do Liberce vyšiluju. Jsem nervózní a bojím se. Jakmile ale
přijedeme, čas utíká jako splašenej. Jdeme se dopřevlíknout do zázemí. Prší. Jak
jinak. Beru tričko, návleky na ruce a lehkou bundu. Tílko zůstává v batohu.
Což je chyba. O bundě si naivně
myslím, že ji po pár kilometrech sundám. Hodím na záda batůžek s přesnídávkama,
kapesníčkama a trochou vody. Pro všechny případy mám i telefon. V igelitovým pytlíku. Na nohy nazuju ty
svítící nový botky. Tak krásný jsou naposledy. Hashtag prasátko.
Pár fotek a jdeme na start. Jsem jako růžovka. Na startu stojím s kamarádem a
bavíme se o tom, jestli nám to vůbec stojí zato
. "Dostat šutr jako vloni, tak na to..." pronesu. Na
dálku zdravíme dalšího kamaráda. A pak už zní tóny Vltavy. Asi kilometr běžíme
ve třech.
"S váma běžet fakt jako
nemůžu, to zdechnu hnedka za zoo" pronesu a necháváme Míru běžet svým
tempem. Asi po třech zůstávám sama. Stoupám pomalu, není kam spěchat. Přichází první
prudší seběh. Test bot. Prošly. Byla to dobrá volba, tyhle mě v tom nenechají.
Za chvíli už zase stoupáme. Jak nám bylo řečeno, mezi čtvrtým a sedmým to bude
nejhorší. Z dálky vidím lom.
"No ty
vo*e!". Přecházím do chůze a přemýšlím, jak hezký to musí být, když
není zataženo a neprší. Nad lomem leží ve stanu fotograf. Je mi upřímně líto
všech dobrovolníků, při vzpomínce na maraton, kde jsem dobrovolničila v cíli, se oklepu zimou.
Okolo osmého kilometru tahám první přesnídávku. V klidu a za chůze ji do sebe
dostanu. A někde tam, i když prší ještě víc, si říkám, že to prostě dám. I když
mám před sebou ještě 15km. A tak v myšlenkách a s nepozorností
dupnu do louže. Cítím, jak mi bahno přistálo na zadku.
Princezna. Na hlavu nandavám kapuci. Teplo vypadá jinak.
Mlží se mi brýle. Hlavně, že mám mycí gel za několik stovek. Úplně k ničemu.
Chvílema běžím bez brýlí, chvíli s nima. Do dálky stejně nepotřebuju vidět.
Pořád mám energii přemýšlet. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek. Od strachu o
některé, kteří běží v silničkách, přes předstvavy pozávodního večera a neděle. Chvíli mi hlavně zní pár písniček.
Křížení běžců. V tuhle chvíli se mi
vymstí, že jsem si moc nestudovala trať. Po beskydském půlmaratonu spoléhám na
to, že cesta zpátky bude z kopce. A že doženu čas.
Omyl. Seběhů není moc. Skoro nikde si nejsem schopná odpočinout.
Okolo 15.km beru druhou přesnídávku a smiřuju se s časem ke třem hodinám.
Jo, podcenila jsem kopce. A asi i tu délku
trati. Ale co už, doběhnu. Vím to.
Když se dostávám na asfalt, nohám se už moc nechce. Přichází kostky.
A ty fakt bolí. Únavou si do běhu už
trochu
sedám, tak na patách začínám
cítit puchýře. Žaludek se už pěkných pár kilometrů brání zrychlení. Z kopců
to je vyloženě nepříjemný.
Sbíháme ve městě
a čeká nás lehké
stoupání.
A v tu chvíli se stane něco, co mi hlava nebere. Zastavuje nás
policajt, že musí projet nějaká auta.
Jako vážně? Zastavím hodinky a
čekám. Ani nevím jak dlouho, minutu, možná dvě. Pěkně mi tuhnou nohy a děsím se
okamžiku, kdy se budu chtít zase rozběhnout. Bolí už každý krok. Ale potkávám
čím dál víc běžců, kteří mají závod za sebou, takže tuším už brzy cíl. Poslední
stovky metrů nabíháme okolo náměstí a cílová rovinka.. Není rovinka ale kopeček.
Kopeček po kostkách. Už ani nevím,
jestli se mému pohybu dá říkat běh. Je mi strašná zima a už mě fakt bolí nohy.
Probíhám branou. Na mých hodinkách jsou 2 hodiny a 40 minut. Dala jsem to. Trochu
(víc) se mi chce zvracet a je mi strašná zima. Jsem úplně durch. Šourám se do
zázemí. Ale jsem šťastná. Fakt neskutečně. Ale ta bolest se mi vlastně
líbila. Jen jsem mohla začít s něčím kratším.
Ach to ego.
I když se převlečená klepu ještě hodinu zimou, tuším, že za
rok nejspíš přijedu zase. S lepší přípravou samozřejmě.
Komentáře
Okomentovat