Když jsem před létem přemýšlela nad svým běžeckým tréninkem,
který měl směřovat ke dvěma důležitým závodům –
Birell GP a
Nature run –
zvažovala jsem účast na
Ústecké půlce
jako poslední long run, před 23km dlouhým šílenstvím, které jsem si na sebe rok
zpátky vymyslela. Pořád jsem váhala a mé dilema vyřešili kamarádi větou
„my už ale s tebou počítáme“. Takže
ještě ten den jsem koupila registraci.
A klepala si na čelo.
Po osobáku na Birellu a celkem rychlém závodě ve Hvězdě jsem trochu začala
uvažovat nad tím, že by se mohlo zadařit, a mohla bych prolomit ty prokleté dvě
hodiny. Ale upínat se na to jsem si zakazovala. Od středy mě začali hecovat i
kamarádi a to byla konečná. Jenže… Člověk míní a realita mění.
Čtvrtek večer. Jdu ze sportovní masáže
a cítím se mizerně. Jako přejetá válcem. Přikládám to masáži a poslednímu tréninku.
Suché rty jsou ale malý vykřičník, že to nebude jen tak.
Pátek ráno. Ok, tak to opravdu nebylo jen tak. Bolí mě celé tělo,
asi dostávám rýmu, hlavu mám jako střep. Odpoledne kupuju citrony a zázvor a
lezu do postele. Nemám tušení, co bude do rána.
Sobota. No, hlava mi možná brzy praskne, ale já běhat jedu. Na
pohodu. Buď to půjde, nebo ne. A jak to šlo?
První nostalgie a vzpomínky přišly už ve vlaku. Rok zpátky jsem jela do Ústí
sama, neměla jsem vůbec natrénováno a bála jsem se. Ústí samo o sobě je pro mě
plné vzpomínek. Třeba jako Olomouc. Rok zpátky jsem si tu ale sáhla na dno.
Hodně. Poprvé mi po závodě bylo tak zle, že jsem skoro nemohla chodit. Letos
jsem natrénováno měla. Dokonce na osobák. Ale zdravotně bych si zasloužila spíš
odpočinek.
V Ústí dáváme oběd a kávu. Převlékáme se a batohy necháváme v úschovně.
Sluníčko pálí a nervozita stoupá.
Nechápu,
že jsem pořád před každým závodem tak nervózní. Ve dvě hodiny jdeme na
hromadné focení s
Adidas runners.
Zdravíme se s kamarády, „nemocných“ nás je víc. A pak už tradičně nemůžu
vydržet do startu. Mám přelepený koridor. Slečna, která nás kontrolu naštěstí
není moc poučená, protože z Déčka startují jen štafety a 2RUN. A já.
Minuty do startu si zkracujeme s Markét povídáním. Ptá se mě, kdy mě má
čekat v cíli. Jestli prý v čase 1:55 – 2:10. Hodina padesátpět. Zní
to hezky.
A už zní tóny Vltavy. To se neoposlouchá. Mám zase husinu. Slíbila jsem si tempo
mezi 5.30 a 5:50. Druhý kilometr mám
za 5.09. Trochu mě to překvapí a
znervózní. Na pocit se mi ale běží dobře, tak držím tempo podle pocitu.
Kilometry naskakují ani nevím jak. Na pátém jsem pod 27 minutama, myslím na
Markét, pro ni to tu končí. Pozdravím holky ze štafety a běžím dál. Okolo
sedmého kilometru začnu plánovat první přesnídávku, nesmím to podcenit. Poprvé
míjíme rychlejší běžce. Hledám známé tváře. Měníme si pozdravy a úsměvy. První
přesnídávka, za chvilku je tu desátý kilometr. Jsem pod 54 minutama. Jako vážně? Na jedenáctém kilometru jsem
v čase 59 minut přesně. Takže i kdybych běžela šestkovým tempem, doběhnu
za dvě hodiny. To mě celkem uklidňuje. V centru si plácám s dětmi, přebíhám
potřetí most. Ty jo, to už tu je ta nekonečná tam a zpátky rovinka okolo vody?
Opět hledám známé tváře. Je vidět, že s blížící se dvacítkou v nohách
nám pomalu a jistě přestává chutnat. Cpu do sebe druhou přesnídávku, od sedmnáctky
přichází moje obvyklá krize. Už jen 4
kilometry. Mám neuvěřitelnou časovou rezervu. Běžím jako stroj, myslím na
pevný core a aby mi pomáhaly ruce. Myslím na cíl, na všechny ty lidi, co tu
jsou se mnou. Co mi dělají ze závodů nezapomenutelné okamžiky. Už jen tři. To
je přece kousek. 300m refreshment.
Poprvé přibrzdím pro vodu. Trošku piju, mačkám houbičku na záda, před dvacítkou
se kousek projdu. Prodýchnu píchání v boku. Cítím malátnost, docela jsem
si naložila, pořád vím, že mám hodně času. Že můžu běžet i pomaleji než jen
šestkovým tempem. U cedule dvacet kilometrů se znova rozbíhám. Míjím žluté
cedule, které odpočítávají po dvoustovkách doběh do cíle. Naposledy na most.
Vím, že až do cíle stojí diváci a fandí. Nacházím poslední zbytky energie a k cílové
rovince zrychluju. Myslím, že jsem se i usmívala. Pod branou vypínám hodinky.
Jsem pod 1:57. Do očí se mi derou slzy a žaludek protestuje. Mám co dělat,
abych se nerozbrečela. Pomalu se přesouvám do zázemí, je mi pěkná zima, ale
nohy mi dávají jasně najevo, že průměrné tempo 5:31 na 21 km je docela znát. Takže
se spíš šourám. Mám pořád slzy v očích a pusu od ucha k uchu.
Padl další osobák. Moc
dobře vím, že to není jenom poctivým tréninkem. Že je to zásluha dalších
faktorů. Hlava zafungovala, kamarádi okolo. A že v osobním životě jsem teď
tak nějak na obláčku. Třeba jen na chvíli, třeba na dlouho. Kdo ví. Ale myslím,
že to teď hodně pomáhá tomu, že se mi běhá perfektně.
Jestli mě tenhle závod zase něco naučil, tak to, že je důležitý myslet na
přítomnost. Nepochybovat a věřit. Jít do věcí, který za to stojí, naplno. A že
ty výstupy z komfortní zóny sice jsou někdy plný obav, ale vždycky jsou
skvělý. Že je zbytečný se pořád hrabat v minulosti, ta už byla. A že
budoucnost se mění každou minutou.
Tak za dva týdny v Liberci! Pokořit nejdelší vzdálenost
a skoro 800 metrů převýšení. Já se nebojim a jdu si uvařit další zázvorovej čaj.
Komentáře
Okomentovat