Ve čtvrtek před Birell GP jsem otevřela instagram. Sleduju
samé běžce (a dorty a jídlo) a tak jsem zvyklá sledovat závodní a
tréninkové výkony. Mezi všemi příspěvky na mě vyskočila soutěž o startovné na Běh dobré vůle Olgy Havlové ve čtvrtek
12. září. Usmálo se na mě štěstí a já jsem v neděli večer našla zprávu o
výhře. A měla jsem velkou a upřímnou radost.
Pondělí. Jedu
ráno do očkovacího centra a nechám si aplikovat dvě vakcíny. Paní doktorka
vyhrožuje, že můžu být hodně unavená a klidně mít i teplotu. Po obědě přijde
první krize, a tak to v práci balím a prospím odpoledne. Úterý není o moc lepší.
Dopoledne zimnice, odpoledne únava. Večer testuju, jak jsem na tom s během.
Trénink není úplně jednoduchý, ale nic, co by mě zničilo. Středa je podobná
úterku, jen už jsou projevy slabší.
Čtvrtek. Konečně
mi je dobře. Den mám uběhaný, z práce rychle domů, sbalit se, rychle kafe na
cestu a po čtvrté hodině musím být na
Hvězdě. Závod se koná v oboře Hvězda, což je naprosto krásný místo,
kde jsem před dvěma lety strávila spoustu času s tréninky. Hnedka po
příjezdu přijde velká vlna nostalgie. Tohle místo se pojí s tolika hezkýma
chvílema. Jdu si vyzvednout číslo. Šťastná dvacetdvojka
na pětikilometrový závod pro ženy. A pak už jen odpočinek. Sedím na lavičce,
sleduju ten ruch okolo a užívám si to předzávodní nicnedělání. S postupem času
se naštěstí trochu ochlazuje, po páté odevzdávám tašku a jdu se postupně
pozdravit se známýma tvářema. Čas utíká rychle, stoupám si spíš dopředu, chci
si zamakat.
Toužím po osobáku, ale vím, že to není po osobáku na Birellu a očkování úplně
nejlepší nápad. Slibuju si, že budu poslouchat tělo.
Start. Vystřelím jako raketa. Předbíhám a hledám prostor. Moc lidí
před sebou nemám a než mrknu okem, mám za sebou první kilometr. Tempo 4.42min/km.
Vyděsí mě to, ale neběží se mi blbě, tak makám, co to jde. Otočka do lesa,
trochu zpomaluju, nechci si na kořenech nic udělat. Najednou vbíhám do druhého
kola. „Není brzy??“ Nemám moc prostor
přemýšlet a řítím se dopředu druhým nejrychlejším tempem 4.54 a potkávám
kamaráda, který přišel fandit. Pokusím se o úsměv a makám dát. Na čtvrtém kilometru přijde neskutečná krize. Tři kilometry mám za 14minut 45 vteřin. Mám
křeče v břiše a píchá mě v boku. Zpomaluju. Vztekám se. Jak jinak.
Když dobíhám zhruba polovinu pátého kilometru, přemýšlím, jestli je to opravdu
konec. Mělo to přece být 5km! Ale i přes zmatky a nejistotu vbíhám pod cílovou
bránu. Vypínám hodinky, modlím se, abych se nepozvracela, a z dálky slyším:
„Vbíhá nám do cíle tří žena!“. „Cože??“ Nechám si z nohy odepnout čip a
hledám kamaráda. Ten mi potvrzuje, že budeme čekat do vyhlášení, že jsem
opravdu doběhla třetí.
Upřímně tomu nemůžu vůbec věřit, nějakých 4,5 km v čase 22 a půl minuty není
vůbec žádný super výkon a mám pocit, že umístění není vůbec zasloužené. Nicméně
během chvíle se mi rovná žaludek, dostanu do sebe trochu vody a užívám si
podoběhovou euforii.
No nebudu lhát, je hezkej pocit. I když je mi jasné, že to
je poprvé a naposledy.
Byl to hezkej závod na hezkým místě. A pro dobrou věc.
Za rok si ho určitě nenechám ujít. A dal mi zase motivaci mít v tréninku trochu
systém. Že se intervaly, rovinky, schody a všechny ty „nablití“ tréninky vyplácí. A že je dobrý pořádně trénovat i hlavu a
učit se pracovat s bolestí.
A teď už jen zlehka, v sobotu mě čeká reparát Ústecký půlky, kterou jsem rok
zpátky ke konci hodně vytrpěla. A hlavně i další tři hodiny po ní. A ne, na
osobák nemyslím. Dobře… KECÁM!
Komentáře
Okomentovat