Úterý. Ráno balím
běžecký oblečení a batůžek. Ne že by mi bylo úplně na 100% dobře, ale lehký
výklus bude v pohodě. Okolo poledne se cítím dost mizerně a odchází mi
hlas. Na rtu se objevuje opar. Můj, jinak poměrně nevšímavý šéf mě po jedné
vyhání domů. Chvilku melu o běhu, ale jeho pohled je nekompromisní. Koupím
zázvor a jedu si lehnout.
Středa. Mám
absťák. Jdu se projít na Výtoň na tramvaj a potkávám běžce. Bože, já bych se
rozběhla taky…
Čtvrtek. Konečně se
cítím skoro zdravá. Další den bez běhu nevydržím. Dopoledne mi píše kamarád.
„Hele a nechceš na to Konopiště taky? Mám volnou registraci.“ Chvilku dělám
vofuky a hledám spojení. Dělám si srandičky, že pojedu na kochačku dvě a půl
hodiny. Je mi oznámeno, ať nevymýšlím nesmysly, že odvoz je zajištěný a ať napíšu
Honzovi,který mi svou registraci dá.
Kývu.
Jak jinak. Sice jsem měla v plánu běhat kopečky
v Kunraťáku, ale co už, tohle bude hezký závod. Na Liberec toho už stejně
moc nenatrénuju.
Sobota.
V sedm mi zvoní budík. Tak strašně se mi nechce vstávat. Celý týden
strašim od půl šestý a dneska bych spala jako zabitá. Připravím si věci, uvařím
kaši na cestu a vylezu ven. Je chladno a běh je ta poslední aktivita, která by
se mi chtěla. Na Konopišti se jdu přeregistrovat a jdeme se převléct do auta.
Když je start v 10.20, tak máme dost času. Vtipkujeme a nechvátáme. Ve
chvíli, kdy slyšíme, že máme pět minut do startu, nám dojde, že se asi někde
stala chyba. Toiky nestíháme, poslouží nám první křoví. „Welcome to my life“ pronese kamarád... No díky, a běžíme na start. Zapnu hodinky, chytím signál a běžíme.
Vybíhám poměrně vepředu, takže si nasadím strašný tempo. Ale za třičtvrtě
kilometru mi srazí ego kopec. Hnusnej kopec. Další dva kilometry se snažím
nahnat ztrátu a čekám, kdy přijde ten druhej kopec. Rozhodně to není žádný běh,
kde by se mi snadno drželo tempo, jako třeba na Birellu. Uklidňuje mě, kolik
běžců běží za mnou. A je to tady. Stoupáme. Dlouho. Přecházím srabácky do
chůze. Nádávám si, že za týden umřu. Znovu se rozbíhám, potřebuju
odkašlat, ale nejde to. Pořádně mi ani nejde se donadechnout.A to fakt v půlce
závodu chceš. Tepe mi v hlavně, tak spouštím běžecký automat. Plán
držet max 5.30 je dávno pryč. Na rovince v pohodě, ale tady, kde je
potřeba hlídat kořeny, mokré listí, stoupání a s během po louce to prostě nejde.
Sama sebe uklidňuju odpočítáváním času. Už maximálně 15, teď už tak 10 minut... Makám, i když
síly dochází a moc mi už nechutná. Zatáčka, cílová rovinka, ze které zaslechnu:
„Dobíhá nám osmnáctá žena“. Takže
jsem jako devatenáctá? I s tímhle hrůzným časem (41minut a nějaké drobné)? Rychlé obejmutí,
medaile, fotka a mažeme se převlíknout. Není žádné teplo. Ty kousky trasy, co
si pamatuju, byly hezký. Ale klidně bych to dala znova ještě jednou. Procházkově.
A ponaučení pro Liberec? Žádný. Prostě neumřít!
Komentáře
Okomentovat