I když původně chtěla na blog psát mnohem víc receptů, tak
sklouzávám spíš k povídání o běhu.
Což je tím, že jsem většinu léta,
kdy bylo horko, jedla studené saláty a teplé saláty a někdy pro změnu těstoviny.
Vařit se mi prostě a jednoduše nechtělo. Takže jsem nejedla nic světobornýho,
hlavně aby to bylo misky a na vidličku. Večeře v posteli. Zároveň jsem
hodně běhala (proto tolik běžeckých příspěvků) a trénovala. Teď na podzim mě
čekají čtyři závody a jim jsem trénink uzpůsobovala. Kromě objemu jsem se
snažila běhat občas nějaký ten kopeček, rychlé tréninky nebo intervaly.
Posilovala jsem nohy a střed těla. A taky trénovala vlastní hlavu.
Srpen byl náročnej. Jak na běžecký tréninky, tak ty posilovací. A taky na mou
hlavu. Smiřovala jsem se s koncem kavárny, řešila pár nepříjemností a
bojovala jsem s věčně bolavým žaludkem a nespavostí.
Když jsem balila věci na první zářijový běh, cítila jsem, že
moje nohy nejsou ve 100% kondici. Trošku levé koleno, puchýř po výběhu na
Pekelňák a pravá holeň. Žaludek nic moc a
celkově jsem se cítila slabá. Nicméně jsem věděla, že nic mi neudělá lépe, než
pomalý a klidný běh. Taková rychlejší procházka.
Jakmile jsem se rozběhla, nohy šlapaly jako hodinky. Žádná bolest. Ani nohy,
ani žaludek. Pohodové tempo, při kterém bych si byla v pohodě schopná
povídat. Nikdy jsem necítila tolik pokory a respektu k vlastnímu tělu.
Tolik vděčnosti. Kilometry přibývaly a já nepocítila známku únavy. Měla jsem
čas přemýšlet nad svým následujícím tréninkem. Zároveň jsem ale
namlsala, a tak jsem si vyrazila na
poslední předzávodní běh ještě ve středu. V plánu byly rychlé úseky. Byly.
Nohy jako z olova a žaludek na vodě. Rychle jsem zapomněla na respekt a
pokoru. Oběhla jsem s velkým vypětím a sebezapřením Kunraťák. Zase
trénink, kterej byl přes čáru. Jsem nepoučitelná.
Večer jsem absolvovala předzávodní masáž nohou. A brečela jsem jako malá holka.
Tolik bolesti jsem dlouho nezažila. A jestli nic, tak tohle už byl opravdu
zdvižený prst ke zvolnění. Opravdu nejsem schopná běhat objem ke 200 kilometrům
měsíčně. Opravdu musím víc odpočívat, regenerovat a přistupovat ke svému tělu
s pokorou a respektem.
Co z toho vyplývá? Že před problémy a starostmi neuteču
a pokud jo, doženou mě jiné. Takže vzhledem k tomu, že srpen byl spíš něco
jako „makej, co nejvíc zvládneš“, tak září bych ráda zvolnila. Snížila objem
naběhaných kilometrů, víc se zaměřila na protažení a odpočinek. Je sice super
nahánět kilometry, makat, ale dlouhodobě to není úplně v pohodě. Bez
pokory a respektu to prostě nepůjde a i já se musím naučit odpočívat.
A co mě čeká?
V sobotu mě čeká Birell Grand Prix, závod na který se
moc těším a myslím, že to bude i poměrně rychlý závod. Což asi nejvíc ukáže
moje hlava. A hnedka za dva týdny ústecká
půlka, kterou beru víc jako poslední objemový trénink, než že bych se hnala
pro osobák – jasně, jen nekecej, znáš se – po Ústí totiž přijde Nature run. 23 kilometrů. Něco, na co se
strašně těším a zároveň mám obrovský respekt. A pokud nohy dovolí, týden na to
bych si ráda s bráchou zaběhla desítku v rámci RunTour. A pak
zasloužená dovolená a dva týdny bez běhu.
Komentáře
Okomentovat