Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Run Berounka run - další závod z druhé strany

Když jsem na konci srpna pomáhala na Labi, bylo naprosto jasný, že ráda přiložím ruku k dílu i na dalším Mírově závodě. Na run Berounka run .  Jestli Labe kopíruje Vltavu, tak Berounka je originál. Šest běžců, šest úseků. Šest (víceméně) trailových půlmaratonů. 130km a nějakých 3000m převýšení. Na Labi jsem si zkusila trochu svých organizačních schopností a naplánovat předávky, přes noc na ně pomáhat rozvézt stany a na dvou předávkách (a kousku) být. Mluvit s běžcema, s ostatníma dobrovolníkama, hodně telefonovat, řešit problémy. Nespat. Víkend, kterej jsem sice dospávala asi dva týdny, ale zároveň z něj fakt dlouho žila.  Berounka byla jiná. Ale zase skvělá. A stejně jako na Labi se plány měnily z hodiny na hodinu. Původní plán byl kontrola dvou úseků a předávka, ale i to se změnilo. Pátek. Okolo třetí hodiny mě vyzvedává Pavel, další dobrovolník, se kterým jedeme kontrolovat dva úseky. Vzhledem k času tuším, že mě čeká víc běhu, než jsem chtěla. Ve čtyři fasuju fáborky, pár

Birell Grand Prix 2019


Kdy je nejlepší čas, aby se začaly ozývat lehce přetížené nohy? Přeci týden před začátkem podzimní „běžecké sezóny“. Takže do minulé soboty jsem byla přesvědčená na 100%, že bude osobák. Po pondělním běhu jsem svoje ambice začala krotit. Po předzávodní masáži jsem už přešla na klasické užít si to“. Nutně jsem potřebovala uklidnit hlavu, moc dobře si pamatuju to zklamání dva roky zpátky, když jsem tu běžela po magisterských státnicích. I když to byl osobák, mně se chtělo brečet vzteky. Jenže únava je únava a já jsem si spravila chuť až na Ladronce na RunTour. I když tam těch faktorů, které mě hnaly do cíle, bylo víc.  
Sobota. Před spaním jsem vypnula budík, nutně jsem potřebovala dospat deficit z týdne. Sedm ráno. Tak to ani náhodou. Podaří se mi ještě usnout. Se vstáváním není kam spěchat, stejně nebudu dělat celý den vůbec nic. Jako obvykle obědvám těstoviny. To už je klasika. Celý den řeším, jak moc se oblíknout. Poprvé, co Birell běhám, není horko k padnutí. Dokonce čekáme romantiku v dešti. Nevadí, nejsem z cukru že jo. Možná doběhnu jako panda, hlavně když neuklouznu na kostkách. Okolo půl čtvrté vyrážím na předzávodní kafíčko. Nervozita stoupá. Před každým závodem mám pocit, jako kdyby to bylo poprvé.
Scházím se s Markét a dalšími kamarády. Společné foto s dalšími běžci z Adidas runners a jdeme fandit holkám na pětku. Jestli mě něco umí opravdu nakopnout, tak je to tohle. Atmosféra je úžasná, těším na svůj běh. Za chvíli už stojím s holkama v koridoru a poprvé řeknu nahlas, že bych ráda doběhla mezi 52-53 minutama. Uff. Trochu mě to vyděsí, když slyším. Ale uvidíme. Nemůžu se dočkat startu. Výstřel. Vltava. Je to tady!
Probíháme bránou, a jakmile najdu skulinku, holkám utíkám. Vodiči na 55 minut jsou přede mnou. To ani náhodou. První kilometr si střihnu za 5.03 a taky mě pěkně píchá v boku. Lehce zpomalím. Pořád je okolo mě strašně moc lidí. Pořád předbíhám, pořád nejsem s běžci, kteří by běželi tempem, které bych chtěla já. I když jsem si zakázala koukat na hodinky, stejně občas mrknu. V boku mě už nepíchá, běží se mi celkem dobře. Jen ten prostor. Někdy bych běžela rychleji, ale nemám tu možnost. Polovina je za mnou, není to úplně procházka růžovou zahradou, ale neumírám. Myslím na dostatečný dech, na došlap, a aby mi ruce pomáhaly. Hlavou se mi honí myšlenky na pár lidí. Ale moc prostoru na velké úvahy není. S rostoucím časem a vzdáleností moje schopnost myslet klesá. Přichází Dvořákovo nábřeží. Je to šestý kilometr. Můj nejhorší. Ty kostky, strašný, fakt že jo. Osmej kilometr se mi trochu táhne, ale říkám si, že za 11 minut nejpozději budu v cíli. A pak už vbíhám na Štefánikův most.
Poslední kilometr. Mám na hodinkách 47 minut a nějaké drobné. A nevím, kde se to ve mně vezme, ale začnu zrychlovat. Vidím tam ten osobák a běžím si pro něj! Ke konci mostu potkávám fandit pár lidí z AR, což mě popožene dál. 400 metrů, uff, trochu jsem přepálila tempo, ale makám, co se dá. Ty kostky mě zabijou. Možná trochu zpomaluju, ale už vidím modrý koberec. Probíhala jsem start víc jak 2 minuty od výstřelu, takže jsem chtěla vidět čas nižší než 55 minut v cíli. A byl tam. Viděla jsem 54:50. Stopuju hodinky, 52:34. Opírám se o plot, čekám na své plíce a pronesu pár sprostých slov. Poslední kilometr byl v čase 4:48. Jako vážně? Chce si mi brečet. Štěstím. Po osobáku jsem toužila, věděla jsem, že jsem na něj makala celé léto. Ale zároveň vím, že pokaždé, když jdu do závodu s tímhle pocitem, moje hlava selže a dobíhám s mnohem horším časem. Nicméně během chvilky přijde ta vlna endorfinů, příval energie a toho nepopsatelného štěstí. Nohy mě nebolí, žaludek drží. Jdu si s davem pro medaili. S pusou od ucha k uchu. Ten pocit štěstí se těžko popisuje. A cíl na příští rok je jasnej. Stáhnout desítku zase níž. Třeba na 51 minut.



Komentáře

Oblíbené příspěvky