Kdy je nejlepší čas, aby se začaly ozývat lehce přetížené
nohy? Přeci týden před začátkem podzimní „běžecké sezóny“. Takže do minulé
soboty jsem byla přesvědčená na 100%, že bude osobák. Po pondělním běhu jsem
svoje ambice začala krotit. Po předzávodní masáži jsem už přešla na klasické „užít si to“. Nutně jsem potřebovala
uklidnit hlavu, moc dobře si pamatuju to zklamání dva roky zpátky, když jsem tu
běžela po magisterských státnicích. I když to byl osobák, mně se chtělo brečet
vzteky. Jenže únava je únava a já jsem si spravila chuť až na Ladronce na RunTour.
I když tam těch faktorů, které mě hnaly do cíle, bylo víc.
Sobota. Před spaním jsem vypnula budík, nutně jsem potřebovala dospat deficit z týdne. Sedm ráno. Tak to ani náhodou. Podaří se mi ještě
usnout. Se vstáváním není kam spěchat, stejně nebudu dělat celý den vůbec nic.
Jako obvykle obědvám těstoviny. To už je klasika. Celý den řeším, jak moc se
oblíknout. Poprvé, co Birell běhám, není horko k padnutí. Dokonce čekáme
romantiku v dešti. Nevadí, nejsem z cukru že jo. Možná doběhnu
jako panda, hlavně když neuklouznu na kostkách. Okolo půl čtvrté vyrážím na
předzávodní kafíčko. Nervozita stoupá. Před každým závodem mám pocit, jako
kdyby to bylo poprvé.
Scházím se s Markét a dalšími kamarády. Společné foto s dalšími běžci
z Adidas runners a jdeme fandit holkám na pětku. Jestli mě něco umí opravdu nakopnout, tak je to tohle. Atmosféra je úžasná, těším na svůj běh. Za chvíli už stojím s holkama v koridoru a poprvé řeknu nahlas, že bych ráda
doběhla mezi 52-53 minutama. Uff. Trochu mě to vyděsí, když slyším. Ale
uvidíme. Nemůžu se dočkat startu. Výstřel. Vltava. Je to tady!
Probíháme bránou,
a jakmile najdu skulinku, holkám utíkám. Vodiči na 55 minut jsou přede mnou. To
ani náhodou. První kilometr si střihnu za 5.03 a taky mě pěkně píchá v boku.
Lehce zpomalím. Pořád je okolo mě strašně moc lidí. Pořád předbíhám, pořád
nejsem s běžci, kteří by běželi tempem, které bych chtěla já. I když jsem
si zakázala koukat na hodinky, stejně občas mrknu. V boku mě už nepíchá,
běží se mi celkem dobře.
Jen ten prostor. Někdy bych běžela rychleji, ale nemám
tu možnost. Polovina je za mnou, není to úplně procházka růžovou zahradou, ale neumírám. Myslím na
dostatečný dech, na došlap, a aby mi ruce pomáhaly. Hlavou se mi honí myšlenky
na pár lidí. Ale moc prostoru na velké úvahy není. S rostoucím časem a vzdáleností moje
schopnost myslet klesá. Přichází Dvořákovo nábřeží. Je to šestý kilometr.
Můj nejhorší.
Ty kostky, strašný, fakt že jo. Osmej kilometr se mi trochu táhne, ale říkám
si, že za 11 minut nejpozději budu v cíli. A pak už vbíhám na Štefánikův
most.
Poslední kilometr. Mám na hodinkách 47 minut a nějaké drobné. A nevím,
kde se to ve mně vezme, ale začnu zrychlovat. Vidím tam ten osobák a běžím si pro něj! Ke konci mostu potkávám fandit
pár lidí z AR, což mě popožene dál. 400 metrů, uff, trochu jsem přepálila
tempo, ale makám, co se dá. Ty kostky mě zabijou. Možná trochu zpomaluju, ale
už vidím modrý koberec. Probíhala jsem start víc jak 2 minuty od výstřelu,
takže jsem chtěla vidět čas nižší než 55 minut v cíli. A byl tam. Viděla
jsem 54:50.
Stopuju hodinky,
52:34. Opírám se o plot, čekám na své plíce
a pronesu pár sprostých slov. Poslední kilometr
byl v čase
4:48. Jako vážně? Chce si mi brečet. Štěstím. Po osobáku jsem
toužila, věděla jsem, že jsem na něj makala celé léto. Ale zároveň vím, že
pokaždé, když jdu do závodu s tímhle pocitem, moje hlava selže a dobíhám s mnohem
horším časem. Nicméně během chvilky přijde ta vlna endorfinů, příval energie a toho nepopsatelného štěstí. Nohy mě nebolí, žaludek drží. Jdu si s davem pro medaili. S
pusou od ucha k uchu. Ten pocit štěstí se těžko popisuje. A cíl na příští
rok je jasnej. Stáhnout desítku zase níž. Třeba na 51 minut.
Komentáře
Okomentovat