Je horko. Natahuju tílko a kraťásky, vlasy pletu do copu. Sice není den, kdy bych se cítila komfortně, ale venku je víc než 30 stupňů. Cítím potřebuju vyklusnout těžký trénink z přechochozího dne. Cestou na cyklostezku probíhám dlouhý podchod. Partička sprejerů, smrad z cigaret a barev.
"Hej holka, jen dál běhej, budeš mít ten zadek lepší. Ale za ty vlasy, za ty bych si zatahal!"
Zalituju, že nesnáším běh se sluchátkama. Tyhle dvě věty mi rezonují hlavě celý běh. Odpoledne a i když se snažím večer usnout. Upocenej frajer, kterej tráví odpoledne se sprejem, pivem a cigaretou v ruce. Proč někdo takovej pouští tak jedovatý slova? Proč je vlastně na tělo, který je jen schránka, kladen takový důraz? Není už trochu moc, aby jsme všichni vypadli jako z časopisu?
Já sama jsem se po fázi "chtěla bych zhubnout pár kilo" dostala na hranici posedlosti vlastním tělem a jeho vzhledem. Prošla jsem přes dvoufázový tréninky, low carb, ubírala jsem jídlo, pořád jsem hledala nejlepší způsob na vyrýsovaný a štíhlý tělo. Jestli jsem ignorovala signály zdravotní, nemohla jsem ignorovat pražský půlmaraton. Bolavá lekce, taková pořádná facka. Ale zabrala. Krok za krokem jsem si začala uvědomovat problémy, nedostatky a chyby v přístupu k sobě samé, k jídlu a pohybu. Pomale jsem je začala napravovat. Takovým reparátem mi byl Vltava run a dva týdny po něm půlmaraton v Budějovicích. A zlepšování zdravotních problémů. Přestala jsem chtít hubnout, věděla jsem, že ani nemůžu. Běhala jsem víc pro radost, pro čistou hlavu. Pomalu jsem do své rutiny přidávala cvičení, abych mohla v běhu dosáhnout lepších výsledků. Abych se lépe udržela v balančních pozicích. Bojovala jsem s vlastní hlavou. S tou hluboko zakořeněnou touhou po dokonalosti. Po posedlosti být perfektní. A ve chvíli, kdy se mi to začalo dařit přijde týpek, kterej by možná neuběhl ani desítku a tohle celý zboří jako domeček z karet?
Přiznávám, že tyhle kecy a zapískání, který mi pár dní znělo v uších, mi možná mělo zase pomoct být silnější. Zase si uvědomit, že tělo je schránka, že je to nástroj pro naše koníčky. A že je fajn dělat pro sebe maximum, ale nechtít nemožné. Že by bylo fajn být mu vděčná, že mě nechá běhat, cvičit, jógovat, pracovat,...
Co tím vlastně chci říct?
Že jestli mi něco pomáhá dostat z posedlosti po perfektní postavě, tak je to běh. Jo smutný, že to není zdraví, ale ono to jde stejně ruku v ruce. A že nikdy nikdo nemá právo nás soudit za vzhled. A taky to, jak mi začalo být protivný, že se všude předhazuje vyšší energetický výdej, perfektní postava, který cvik je super na to, či ono. Jak si nahradit to či ono oblíbené jídlo.
Pořád vůbec ještě řešíme dlouhodobě udržitelný životní styl nebo se ženeme za něčím, co nás omezuje, stresuje a už dávno nedělá šťastné?
Tohle není rozhodně žádnej #selflove článek, je to zamyšlení, kam jsme se zase dostali. Že je těžký si přiznat problém a ještě těžší se smířit s realitou. A že pak každá věta nebo slovo, byť někdy ve srandě dokáže napáchat neskutečný škody. Díky tati, tvoje označení mýho zadku "stodůlka" mi k němu vybudovalo slušnou nenávist. Jako by nestačilo, že si umíme ublížit my sami. Jediným pohledem do zrcadla.
Je to těžký, ale život není instagramová přefiltrovaná póza a ten upocenej sprejer a ani vlastní táta za tu slzu nebo pochybnost nestojí.
Komentáře
Okomentovat