Jóga a kurzy. Tenhle článek jsem plánovala už dlouho. jakože hodně dlouho.
Nicméně dneska ho aspoň pojmu trochu komplexněji a s lehkým odstupem.
V
lednu jsem přišla na chuť
Ashtanga vinyasa józe. Na jednu stranu něco
tolik striktního, na druhou něco, co mě chvíli nutilo cvičit ruce a
dokázala jsem si opravdu zamakat, vyčistit hlavu a po lekcích jsem
jezdila domů jako sluníčko.
S kamarádkou jsem si zapsaly dva
intenzivní kurzy. Pro začátečníky a pro pokročilé. Každý na 5 týdnů,
každou neděli a středu na 90 minut. Kurzy začaly v na přelomu ledna a
února a končily někdo okolo konce dubna. Kdybych to měla shrnout, byl to
neskutečný očistec pro moje vnitřní já.
Pro toho malýho egouška, kterýho v sobě mám. Běh mě učí pokoře, ale tyhle
dva kurzy? Prošla jsem si bolestma snad všech částí zad a rukou,
pocitama neschopnosti a marnosti, po hlubokých hrudních záklonech jsem
dva dny probrečela
(hrudní záklony otevírají srdeční čakru a spouští i
hluboko zavřené emoce). Moje hlava protestovala, učila jsem si s ní
pracovat a překonávat strach a nedůvěru sama v sebe. Ale i tak to stálo
za to. I přes to, že jsem před koncem prvního kurzu hodně zvažovala, jestli se do druhého pustím. Bála jsem se. Psychicky, fyzicky. I časově to nebyl med.
Poprvé jsem si začala zkoušet stoje na hlavě. Několik
lekcí mi trvalo, než jsem vůbec našla tu pozici, abych se cítila
pohodlně. Jo, i na hlavě se můžu cítit pohodlně. A když se do dneška nevytáhnu bez švihu a pořád potřebuju za
sebou zeď, tak tuhle pozici miluju. I když pak nemůžu spát. Co ale pro
zůstává oříšek, je stoj na rukách. Ten pád ze
základky, kterej prostě v hlavě zůstal. Ono celkově, čím je člověk
starší, tím je opatrnější, tím se víc bojí. "Skoč" . Jasně, pohoda.
Jenže pak se hlava rozhodne připomenou všechno, co by se mohlo stát. A i
když mě drží asistent za nohy a já mám udělat kotrmelec ze stojky, tak si
připadám jako cirkusák, mám strach a že ještě dělám jógu jsem už dávno
zapomněla.
Taky
jsem zjistila, že se dají lopatky stáhnout dolů. Víc, než bych si kdy
dřív dokázala představit. A že nejpříjemnější protažení nohou je, když
si na mě někdo lehne. Ne, není to nová poloha za kámasútry.
Když
se na ty dva kurzy zpětně dívám, dalo mi to hodně. Cvičila jsem se svým
sebevědomím - ono mít vedle sebe kamarádku, která ukázkově předvádí
všechny proskoky a další pozice a já padám jako hruška není zrovna motivační. A lekce po
půlmaratonu mě stála snad i pár bolavých slziček. Nicméně moje nohy byly
spokojený. Důkladnější protahování bylo znát. Po skočení druhého kurzu
jsme si vyprosili třetí. Tak nějak jsem šla s davem, i přesto, že jsem si nebyla jistá, jestli ještě chci. Tři měsíce každé
pondělí. Nejhorší pondělí ever? Po Vltava run. Nicméně moje poměrně
dlouhé nadšení začalo vyprchávat se sluníčkem a teplem. Páteční vedenou
Ashtangu jsem zabalila, protože jsem potřebovala být venku. Ono když
člověk lítám mezi laborkou a kavárnou, tak ten vzduch a sluníčko
potřebuje. Na kurzu se mi nedařilo se posouvat a tak jsem rezignovala. A
pak se stalo, že se srpnová část přesunula na září. Možná už dlouhá
doba bez jógy mě donutila vytáhnout podložku od Dhaara, která je úplně
nejvíc krásná a jako jedinou je poctivě smotávám, protože bych kočku
zabila, kdyby mi na ni vlezla. Nebo ji poblila. za trest žejo. Po workoutu jsem si dala pár pozdravů,
bojovníky a pokračovala jsem balančníma pozicema. A stojema na hlavě
samozřejmě. Už mi to začalo chybět. A doufám, že najdu sílu zase jogu
víc zařadit. Jednak jako kompenzaci k běhu a cvičení, ale taky jako
způsob čištění hlavy a posilování zase úplně jiných svalů v těle. A taky
při cestě za svým vysněným škorpionem. A když ne teď, tak se sychravým podzimem určitě.
Komentáře
Okomentovat