Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Run Berounka run - další závod z druhé strany

Když jsem na konci srpna pomáhala na Labi, bylo naprosto jasný, že ráda přiložím ruku k dílu i na dalším Mírově závodě. Na run Berounka run .  Jestli Labe kopíruje Vltavu, tak Berounka je originál. Šest běžců, šest úseků. Šest (víceméně) trailových půlmaratonů. 130km a nějakých 3000m převýšení. Na Labi jsem si zkusila trochu svých organizačních schopností a naplánovat předávky, přes noc na ně pomáhat rozvézt stany a na dvou předávkách (a kousku) být. Mluvit s běžcema, s ostatníma dobrovolníkama, hodně telefonovat, řešit problémy. Nespat. Víkend, kterej jsem sice dospávala asi dva týdny, ale zároveň z něj fakt dlouho žila.  Berounka byla jiná. Ale zase skvělá. A stejně jako na Labi se plány měnily z hodiny na hodinu. Původní plán byl kontrola dvou úseků a předávka, ale i to se změnilo. Pátek. Okolo třetí hodiny mě vyzvedává Pavel, další dobrovolník, se kterým jedeme kontrolovat dva úseky. Vzhledem k času tuším, že mě čeká víc běhu, než jsem chtěla. Ve čtyři fasuju fáborky, pár

Jóga - 2. část

Jóga a kurzy. Tenhle článek jsem plánovala už dlouho. jakože hodně dlouho. Nicméně dneska ho aspoň pojmu trochu komplexněji a s lehkým odstupem.
V lednu jsem přišla na chuť Ashtanga vinyasa józe. Na jednu stranu něco tolik striktního, na druhou něco, co mě chvíli nutilo cvičit ruce a dokázala jsem si opravdu zamakat, vyčistit hlavu a po lekcích jsem jezdila domů jako sluníčko.
S kamarádkou jsem si zapsaly dva intenzivní kurzy. Pro začátečníky a pro pokročilé. Každý na 5 týdnů, každou neděli a středu na 90 minut. Kurzy začaly v na přelomu ledna a února a končily někdo okolo konce dubna. Kdybych to měla shrnout, byl to neskutečný očistec pro moje vnitřní já. Pro toho malýho egouška, kterýho v sobě mám. Běh mě učí pokoře, ale tyhle dva kurzy? Prošla jsem si bolestma snad všech částí zad a rukou, pocitama neschopnosti a marnosti, po hlubokých hrudních záklonech jsem dva dny probrečela (hrudní záklony otevírají srdeční čakru a spouští i hluboko zavřené emoce). Moje hlava protestovala, učila jsem si s ní pracovat a překonávat strach a nedůvěru sama v sebe. Ale i tak to stálo za to. I přes to, že jsem před koncem prvního kurzu hodně zvažovala, jestli se do druhého pustím. Bála jsem se. Psychicky, fyzicky. I časově to nebyl med.
Poprvé jsem si začala zkoušet stoje na hlavě. Několik lekcí mi trvalo, než jsem vůbec našla tu pozici, abych se cítila pohodlně. Jo, i na hlavě se můžu cítit pohodlně. A když se do dneška nevytáhnu bez švihu a pořád potřebuju za sebou zeď, tak tuhle pozici miluju. I když pak nemůžu spát. Co ale pro zůstává oříšek, je stoj na rukách. Ten pád ze základky, kterej prostě v hlavě zůstal. Ono celkově, čím je člověk starší, tím je opatrnější, tím se víc bojí. "Skoč" . Jasně, pohoda. Jenže pak se hlava rozhodne připomenou všechno, co by se mohlo stát. A i když mě drží asistent za nohy a já mám udělat kotrmelec ze stojky, tak si připadám jako cirkusák, mám strach a že ještě dělám jógu jsem už dávno zapomněla.
Taky jsem zjistila, že se dají lopatky stáhnout dolů. Víc, než bych si kdy dřív dokázala představit. A že nejpříjemnější protažení nohou je, když si na mě někdo lehne. Ne, není to nová poloha za kámasútry.
Když se na ty dva kurzy zpětně dívám, dalo mi to hodně. Cvičila jsem se svým sebevědomím - ono mít vedle sebe kamarádku, která ukázkově předvádí všechny proskoky a další pozice a já padám jako hruška není zrovna motivační. A lekce po půlmaratonu mě stála snad i pár bolavých slziček. Nicméně moje nohy byly spokojený. Důkladnější protahování bylo znát. Po skočení druhého kurzu jsme si vyprosili třetí. Tak nějak jsem šla s davem, i přesto, že jsem si nebyla jistá, jestli ještě chci. Tři měsíce každé pondělí. Nejhorší pondělí ever? Po Vltava run. Nicméně moje poměrně dlouhé nadšení začalo vyprchávat se sluníčkem a teplem. Páteční vedenou Ashtangu jsem zabalila, protože jsem potřebovala být venku. Ono když člověk lítám mezi laborkou a kavárnou, tak ten vzduch a sluníčko potřebuje. Na kurzu se mi nedařilo se posouvat a tak jsem rezignovala. A pak se stalo, že se srpnová část přesunula na září. Možná už dlouhá doba bez jógy mě donutila vytáhnout podložku od Dhaara, která je úplně nejvíc krásná a jako jedinou je poctivě smotávám, protože bych kočku zabila, kdyby mi na ni vlezla. Nebo ji poblila. za trest žejo. Po workoutu jsem si dala pár pozdravů, bojovníky a pokračovala jsem balančníma pozicema. A stojema na hlavě samozřejmě. Už mi to začalo chybět. A doufám, že najdu sílu zase jogu víc zařadit. Jednak jako kompenzaci k běhu a cvičení, ale taky jako způsob čištění hlavy a posilování zase úplně jiných svalů v těle. A taky při cestě za svým vysněným škorpionem. A když ne teď, tak se sychravým podzimem určitě.

Komentáře

Oblíbené příspěvky