Běhám od roku 2015, chce se mi vždycky? Ne. Rozhodně nechce, rozhodně mívám
dny, kdy se třeba běh těším od rána, ale s únavou mě chuť opustí. Nebo jsem
prostě jen líná. Naštěstí ale většinou zvítězím sama nad sebou a vyběhnu. Ale
jak s tím bojuju? Čím se motivuju?
Jako první
většinou řeším, jestli je to opravdu jen lenost. Neumím odpočívat a tak
se občas stane, že se mi moc nechce, stejně jdu a pak marně vzpomínám na den,
kdy jsem si dala oraz. Nicméně pokud je to jen lenost tak hledám cesty, které
mi pomůžou vyběhnout. Protože jakmile vyběhnu, za chvilku zapomenu, že s emi
vlastně nechtělo.
Někomu to
řeknu. Protože
jsem hodně umanutá a protože neumím přiznat, že jsem vyměkla a běhat nešla, tak
se vykopu. Přece nebudu za tu, která o běhu jen mluví a sedí u toho na gauči.
Jídlo. Jo, už je to tady zase. Pokud se
chystám odpoledne, naplánuju si před tím dobou svačinu, udělám si třeba ovesný
lívance, peanut butter toast s banánem a nebo ovesnou kaši. Dopřeju si energii
v podobě sacharidů. A nebo naopak se vymyslím, co si dám po běhu. Třeba
proteinový lívance, který jsou super rychlý a super dobrý (recept: https://bezkynevkuchyni.blogspot.com/2019/08/rychle-proteinove-livance.html).
Nový
oblečení. Ke štěstí
by mi stačily dvě černý trička, džíny a dvoje šaty na léto. Na běh ale
potřebuju spoustu super kousků. Svoje funkční oblečení miluju a mohla bych
běhat minimálně 14 dní v kuse, abych ze skříně vytáhla všechno. Možná bych si i
mohla v půlce každého běhu vyměnit tričko. A stejně jednou za čas si pořídím
další. Mám trička ze závodů. Třeba to z Vltava run je srdcovka. Dokonce
i můj nejlepší kamarád mě v tom začal podporovat. Takže když už se mi nechce,
vytáhnu ze skříně věci, které tak ráda nosím.
Moje garminy. Jo, jsem trochu posedlá číslama.
Počtem kroků za den, průměr za týden, počet za měsíc. Sleduju změny tepovky,
ráda se hrabu v záznamech svých tréninků.
Ten pocit po
doběhu. V 90% se vracím domů s pusou od ucha k uchu. Štastná, spokojená a tak
nějak v pohodě. S čistou hlavou a plná energie.
Nové trasy
nebo pořádná makačka. Pokud se mi nechce protože přece u řeky jsem byla poslední čtyři tréninky,
do Modřan běhám pokaždý cestou z práce a Kunraťák mě neláká, tak mrknu do mapy
a někam popojedu. To dělám hlavně u těch delších běhů. Nové prostředí, nové
impulzy pro hlavu. Jindy naopak místo řešení místa máknu. Třeba běhám schody,
nebo si dám 2x4km ostrým závodním tempem a trénuju tak i svou hlavu. To je mi
uplně jedno kudy běžím a jen doufám, že plíce poběží se mnou co nejdýl.
Slibuju sama
sobě. To se týká
hlavně dlouhých běhů. Když to moc nejde, slibuju si kratší alternativy. Jsem
schopná půlku cesty vymýšlet zkratky nebo procházky domů. A nikdy na ně
nedojde, že jo. Ale hlavu to uklidní. A zaměstná něčím jiným.
Co když je
ale venku hnusně/zima/prší/horko?
Skoro nikdy není tak zle, aby se nedalo běhat. Což jsem zase vyřešila
oblečením. Hezká bunda a příjemný a teplý mikči. A když prší? Navíc posledních
pár běhů v lehkým dešti bylo naprosto skvělých a já konečně pochopila, co na
tom někteří mají. Na horko už moc rad není, snad jen ten vitamín D.
Nicméně i
když jsem na běhu hodně závislá a kdybych mohla, chodím denně tak i já mám
tréninky, na které se vyloženě dokopu, pak mi to neběží a já jsem akorát
frustrovaná. Ale i to se prostě stane. Ten příští to většinou kompenzuje a
boží.
A někdy prostě fakt nejdu. Ne vždycky jsem kdoví jak odhodlaná a někdy prostě
raději zvolím odpočinek, procházku nebo workout. Ale to není zas tak často. Závislák
ever.
Takže běhu zdar!
Komentáře
Okomentovat