Když jsem si šla nedávno zaběhat a nefuněla jsem zrovna do
kopce s prázdnou hlavou, napadlo mě, že bych mohla psát něco jako běžecký
deník. Někdy pocity, někdy myšlenky. No, kdo ví, co z toho vznikne.
Týden 7. – 13. července – 42km
Návrat po pauze. Původně jsem chtěla jít až v pondělí,
ale nakonec jsem vyběhla s kamarádem. I přes to, že jsem měla velký
respekt, cítila jsem se, jako by mi zase narostly křídla. Hnedka v úterý
jsem si naplánovala ranní běh. Nesnáším ho. Vždycky. Ale tentokrát, asi
natěšená na další běh jsem se probudila ještě před šestou a za chvíli jsem byla
na cyklostezce. A běželo se mi skvěle. No jo, doplňování dávek mojí
běžecký drogy. V práci jsem se pak
vznášela jako na obláčku. Opět jsem si dopřála den volna a vyběhla ve čtvrtek.
Nevím, kde se ve mně bralo tolik síly, během chvíle jsem byla v tempu
5.30. Vysmátá, ve svých myšlenkách. A hlavně šťastná, že zase běhám. Přede mnou
byl pracovní víkend. Koketovala jsem, zda mám risknout doběhnout z kavárny
domů. 12km. Po pauze.
Umanutá jsem musela dokázat, že si nohy pamatujou. A
pamatovaly. Nebyl to žádnej med, běžela jsem fakt pomalu. Ale to prázdno
v hlavě? To fakt chceš! No a neděle. Z práce jsem přijela asi
v sedm. Ale stejně mě to na stezku táhlo. Měla jsem chuť zamakat. Tak jsem
si řekla, že potrénuju hlavu. A tak jsem makala. 7km jsem doběhla
v průměru 5.09 s nejrychlejším kilometrem 4.50. Funěla jsem, bolelo
to, ale bylo to neskutečný. Celou dobu jsem byla fascinovaná, co tělo dokáže.
Týden 14. – 21. července – 38km
Po dlouhý době jsem si vyrazila na trénink s adidas
runners. Neměla jsem odvahu na nic delšího nebo rychlejšího a tak social run
byla jasná volba. Nicméně od začátku jsem tušila, že to je na mě pomalý až moc.
Snažila jsem to využít povídáním s ostatními. Udělali jsme kolečko
Václavák –
Mírák – sady Svatopluka Čecha – Parukářka – Karlín – Rohanské nábřeží. A právě
tady jsem se trochu trhla a s pár dalšíma lidma doběhla v rychlejším
tempu zpátky Na příkopy. Jo a cestou jsem si stejně pokecala.
A chudákovi týpkovi slíbila, že se za týden zase uvidíme.A kecala jsem. Další výběh přišel
až v pátek. Na Šumavě s bráchou. Upřímně jsem měla respekt. Brácha má
dlouhý nohy a běhá mu to celkem dobře a Šumava není žádná rovinka. Ale byl to
skvělej běh. Pokecali jsme si a motivovali se, když jsme druhou polovinu běhu
pořád stoupali. A když už jsem měla běžecký věci, vyběhla jsem i v sobotu.
Chtěla jsem dát tu stejnou trasu, jenže jsem posera. Trávím tak málo času
v lese, že můj nepříjemnej pocit zvítězil a já pobíhala po okolí a
naháněla kilometry a nastoupaný metry. A potila se. Ale nakonec jsem doběhla
spokojená s 11ti kilometry a skoro 250 nastoupanými metry. A protože jsem
umanutá, řekla jsem si v neděli večer v Praze, že bych si mohla dát
tři dny – třicet kilometrů. A tak jsem nazula kecky a vyběhla. V hlavě se
mi honily myšlenky o víkendu, kterej mi dal zabrat po všech stránkách.
A taky o sobotním offline večeru/noci, kterej mi dal tisíc nových impulzů.
23.-30. července – 44km
Další běh byl opět ve znamení mých myšlenek, které směřovaly
k víkendu na Šumavě. O tématech, která jsem řešila dlouho do noci
s kamarádem. A taky bylo neskutečný horko, takže sebrala veškerou odvahu a
vyběhla jen v kraťáskách a sportovní podprsence. A to mě donutilo se moc
neflákat a makat. Přes třicet stupňů a tempo 5.29min/km. Znovu jsem vyběhla až
v pátek. Po intenzivní rozlučce s kavárnou a třech hodinách spánku.
Moje nohy nechápaly. A vlastně celý tělo nechápalo, co dělám. Ale já prostě
chtěla a potřebovala. Vstřebat všechno. Znovu jsem si vyrazila zaběhat hnedka
druhý den po krátkém HIIT workoutu na core. Nabitá neskutečnou energií mi to
běželo skoro samo.
Pak ale přišlo pondělí. Blbý zprávy a začal týden, který
bych shrnula jako
všechno špatně. Tak
jsem si šla dát jen super krátký trénink. Dvakrát schody na Dobešku a domů. Na
chvíli to pomohlo a bolest utlumilo. A protože svou roli v mojí ne úplně
super náladě hrál i konec v kavárně, vyběhla jsem i v úterý. Chtěla
jsem delší běh a tak jsem popojela ke Kunraťáku a dala si trasu přes akademii
věd, Písnici a Modřanskou rokli. A pršelo. Třikrát. Ten nejprudší déšť mě
chytil na louce za ústavem. Boty durch, hadry durch. Rozmazaná řasenka. Ani
jednou mě nenapadlo, že to vzdám. A vlastně déšť zakryl slzy v očích,
které se tam sem tam obejvily. Tenhle běh měl být terapie a taky byl. A doma jsem dlouho rozplítala cop. A ještě dýl umytý vlasy rozčesávala.
A to nechceš.
Celkově naběháno 124km
Komentáře
Okomentovat