Takové trochu davové šílenství lidí, co si mezi sebou
přehazují „štafetový kolík“ a běhají pětikilometrová kolečka ve Stromovce. To
je O2 štafeta.
Když mi někdy v květnu napsala kamarádka, jestli nechci
běžet, tak jsem moc dlouho nepřemýšlela. Tuhle štafetu od RunCzech už jsem
jednou běžela, jen jsem měla okolo sebe partu lidí, které jsem neznala, takže
jsme si každý odběhli svůj úsek a zase šli domů. Tentokrát by to mohlo být
super. Napadlo mě, když jsem se závodem souhlasila.
Asi tak týden před závodem jsem otevřela předběžnou
předpověď. Bude horko. Pomalu jsem ubírala kilometry, protože v počasí,
které je teď v Praze moc běhací není a já mám průměrnou tréninkovou
tepovku 160.
O víkendu jsem už tušila, že to bude náročný týden. Horko,
já jsem měla víkend pracovní, v pondělí mě čekala dvanáctka v kavárně
a večer další lekce jógového kurzu. Na středu jsem ráno plánovala jít darovat
krev a večer oslavit s kamarády své sedmadvacáté narozeniny. Umanutá
blondýna si samozřejmě vymyslela tříchodové menu, takže mě čekalo hodně práce a
příprav.
Úterý ráno. Vstávám v 6, protože čekám na nákup a pak
hned jedu do kavárny dodělat dort. Okolo třetí odcházím z laborky,
vyzvedávám mixér a kupuju poslední věci na středeční večeři. Jsem uvařená a
unavená. Doma chystám mini Pavlova dortíky a rýži na italské rizoto. V mezičase
sním trochu vloček a vyrážím na Výstaviště. Sice běžím jako poslední, ale chci
vidět holky a užít si trochu atmosféry. Už v tramvaji umírám horkem.
Jako
vážně v tom mám běžet? Ještě včera jsem polemizovala nad časem okolo 25
minut.
To asi nepůjde. Uklidňuju se tím, že to jen 5km, nicméně vím, že čím
kratší vzdálenost, tím víc mám chuť běžet na krev.
Na Výstavišti je hodně rušno. Obrovské množství týmů, horko a dusno. S holkama se
domlouváme, kde asi na sebe budeme čekat. Fandíme kamarádům v cílové rovince.
Okolo čtvrt na osm se přesouvám na předávku. Cestou se podívám, jak na stupních
vítězů stojí nejvýš borci z Adidas runners.
Dopíjím vodu a pouštím hodinky. Začínám přemýšlet, že bych sundala tílko a
běžela bez něj. V tu chvíli ale vidím černé AR tričko a svou kamarádku. Konec úvah o běhu
bez trička, běžím jí vstříc, beru čip a sprintuju na svoje
kolečko. Tempo jsem si nastavila šílené. Během chviličky mám sucho
v puse. Ta sucho, že nemůžu ani polknout. Na prvním kilometru jsem po 5
minut. Píchá mě v boku, soustředím se jen na techniku rukou a dech. Potkávám
dva cyklisty.
Oni se snad vůbec uhnou?! Na slečnu, které těsně uskočím z cesty,
aby mě nesrazila, ještě zakřičím, jestli to myslí vážně.
Prý ano. Pořád
předbíhám. Jsem překvapená, kolik lidí přechází do chůze. Běžci i běžkyně. I
když běh není vůbec snadný a na udržení pětkového tempa musím opravdu zatnout
zuby a makat, tak předbíhání mě motivuje. A taky fakt, že běžím za tým. Na
čtvrtém kilometru už mám lehkou krizi a čeká mě úplně mírné stoupání, když ale
vidím známé tváře, tak ze mě padá únava a vyběhnu jako nic. Trochu chytím dech
a mířím do cílové rovinky. Z posledních sil zrychluju, slyším, jak na mě
holky křičí, ale soustředím se jen na cíl. Jsem tam. Zastavuju hodinky – 25:23 (ofiko
RunCzech výsledek 25:27) a tedy tempo 5:05.
Závod nebyl žádná sranda, ale strašně jsem si tu dřinu užila a jsem moc ráda, že jsem
mohla s holkama běžet a dotáhnout náš celkové čas pod 2 hodiny.
Komentáře
Okomentovat