Necelé dva měsíce od
pražské půlky, s víc než 300km v nohách a po Vltava runu se přiblížil můj další závod od RunCzech. Zase půlmaraton. V pořadí již desátý. A po čtvrté v Budějovicích. Už jsem si tam zažila ledacos. Jaký byl tenhle?
Středa 29.5. – jdu si vyklusnout na pomalou desítku.
Poslední běh před sobotou. Po běhu si jedu vyzvednout startovní číslo. Svou
další pětistovku. Pocity mám zvláštním ale nervozitu necítím.
Čtvrtek 30.5. – měla bych odpočívat, ale nemůžu se dostat do
pohodový nálady a můj měsíční souhrn ukazuje 163km, takže před angličtinou
nazouvám boty a vybíhám na opravdu lehký výklus necelých 8km. Květen
zaokrouhlen na 170km.
Sobota 1.6. – je horko. Chtěla jsem spát aspoň do osmi, když
jsem se dostala do postele skoro v 1 ráno. Nepovedlo se a já už v 7
nemůžu spát. Dělám si větší snídani než obvykle a snažím se hodně pít. Na oběd si dávám moje klasické předzávodní špagety a po druhé hodině vyrážím na sraz na Opatov.
Jen vylezu ven, dostanu facku –
odporný počasí. Do Budějovic přijedeme před pátou hodinou. Usedáme na kafe a
limonádu. Máme dost času, potřebujeme odpočívat a být ve stínu. Horko je
neskutečný. A dusno. A před náma 21 kilometrů. A to fakt chceš.
Okolo půl sedmé se převlíkám, dávám si hroznový cukr a trochu se napiju.
Běžecký batoh nechám být a beru si pásek, ve kterém mám dvě přesnídávky od
Relaxu. Třetí pytlíček na mě čeká na 10 kilometru, kde si bude kamarádka
předávat štafetu a předpokládá se, že já tam doběhnu dřív.
Přečtu si poslední smsku s přáním šťastného doběhu a jdu do svého
koridoru, potkávám známé tváře a přejeme si hodně štěstí. Vodičku na 2.10 dělá moje
oblíbená Petra Heřman. Jdu se s ní také pozdravit a říkám, že poběžím
s ní. Minuty do startu utíkají a já cítím maximální pokoru a respekt. Mám
natrénovaný (na mě) skvělý objem, na cílovém čase mi nezáleží a vím, že moje tělo mi umí dát
dobře zabrat.
Odbíjí sedmá hodina, tóny Vltavy se linou po náměstí Přemysla Otakara. Běžci se začínají hýbat a všichni
vybíháme vstříc kilometrům.
Hledám si trochu prostoru, diváci fandí, horko není až tak strašné, jak jsem se
obávala. Než se vzpamatuju, vidím první občerstvovačku. Cože? To už? Mám za
sebou 2,5 km. Míjím ji a vbíhám na krátký úsek okolo Vltavy. Když jsem bydlela na intru, chodila jsem sem na procházky. Na pátém kilometru
se zdravím se známými na předávce štafet a běžím si pro houbičku. Dostanu dvě a
tak je obě ždímu na záda. Je to moc příjemný. Začínám přemýšlet, kdy bude
nejlepší doba na první přesnídávku. To mi zabere asi tak 2 kilometry. Mezi tím
probíháme znovu náměstím. Plácám si s fandícími dětmi a dodává mi to
neskutečně moc energie. Okolo sedmého kilometru před občerstvovanou přijde na
řadu první doplnění cukrů. Běžet, dýchat a vycucnout kapsičku není tak lehký,
jak jsem myslela, ale stačí malé zpomalení. A teď se ukáže, jak to žaludek
přijme. Mačkám si na záda další dvě houbičky, otřu si obličej a běžím dál.
Proti nám se řítí rychlíci eliťáci. A mě do dalších kilometrů žene fakt, že se
potkám s kamarádkou. Těším se na známou tvář a na dva úseky, kdy budu
míjet spoustu dalších závodníků. Dostávám kapsičku od kamarádky, běžím pro
houbičku a pozoruju běžce proti sobě. Zdravíme se, křičíme. Strašně si to
užívám. Nehlídám hodinky a tak nemám moc představu, jak to mám rozběhnuté.
Vodiči na 2 hodiny jsou poměrně daleko, ale svou známou Petru pokaždé vidím,
když já se už na nějakém úseku vracím. To mě vlastně uklidňuje, že i kdyby
přišla krize, jsem docela v pohodě. Mezi 12. a 13. začínám plánovat další
doplnění cukru. Sleduju dál běžce proti sobě a plánuju jíst na klesání okolo
14. kilometru, aspoň to lépe udýchám.
Pak už běžím zpátky k centru. Tady to znám jako svoje
boty. Tady to většinou začne bolet. A teď nic. Ulice Na Sadech a proti mně
běžci na svém posledním kilometru. Teď ten hnusný úsek okolo OC Igy. Kousnu se a
běžím. Otočka. Malá krizička a trošku křeče. No jo, 200g přesnídávky, ale dech
mi pomůže. Na dvacátém kilometru jsem pořád po dvěma hodinama. Nevím, co se ve mě
probudilo, ale já začínám makat. A i když jsem myslím na to, že si zahrávám,
nohy si běží to svoje. Diváci křičí a to mě pohání. Zatáčka, pošta, druhá
zatáčka, odporný kostky a posledních 300m. Sprintuju do cíle. Vypínám hodinky.
2 hodiny 2 minuty a 21 sekund. 21 kilometrů a 270m. Pane bože! Opřu se o plot,
abych se pořádně vydýchla. Jsem v cíli. Bez jediné větší krize, bez zastávky. A klidně bych běžela dál. Jdu si pro medaili a potkávám se se známými. Po pár minutách cítím lehkou
slabost, loučím se a jdu si pro vodu a kousek banánu. Ve chvíli, kdy se mi
srovná žaludek, potkávám Petru, objímáme se a mě se najednou chce brečet. Ke
dvoum hodinám chybělo kousíček, je mi dobře, úsměv mám od ucha k uchu.
Jsem vděčná a šťastná. Bezpodmínečně.
A co mě tenhle půlmaraton naučil? To v dalším článku.
Komentáře
Okomentovat