Skončila mi „jarní běžecká sezóna“. Co dál?
Když se ohlédnu za závody počínaje RunTour v Českých Budějovicích,
přes Vltava run až po úterní O2 štafetu, tak musím říct, že to vážně stálo za
to. Závody, kdy jsem si sáhla na dno, závody, které jsem si neuvěřitelně užila.
Každý mě něco naučil, všechny si budu pamatovat.
Od ledna jsem běhala okolo 100 – 120 km měsíčně. Pak ale přišel květen a já
spolu s výzvou
Do práce na kole, víkendovým závodem Vltava run a přípravou
na
budějickou půlku naběhala 170km. Pro někoho standard na dva týdny, pro mě
však číslo poměrně vysoké. A i přes to, že pravidelně cvičím jógu, snažím se
aspoň občas protahovat, tak jsem začala cítit, že toho nohy mají dost. Ne tak,
že by přišla nucená pauza, ale spíš takový zdvižený ukazováček. Plánované
popůlmaratonové závody jsem nerušila, ale po nich jsem si naplánovala pauzu.
A protože jsem hnedka druhý den po štafetě
vyrazila darovat krev, tak aspoň bude mít tělo čas krvinky dovytvořit a nohy si
odpočinou. Plán odpočinku (ne teda, že bych nedělala nic a jen ležela) je ideálně
do neděle 7.7. Tak uvidíme. Dneska jsem bez běhu pátý den a poměrně dost trpím.
A o běhání se mi už i zdá.
Absťák.
Po pauze bych se k běhu ráda vrátila trochu
systematičtěji. Od srpna už budu pracovat jen v laborce, takže budu mít
víc času a doufám, že konečně zase víc energie. Čuchla jsem k poměrně hezkým
časům a zase přišla chuť na víc. Léto bych teda ráda věnovala občasným
intervalům a faltrekům. A kopcům. Na ty se těším ze všeho nejméně. Když totiž před
rokem přišel RunCzech s prvním trailovým závodem Liberec Nature run, kryl
se mi s RunTour na Ladronce. Respektive s návštěvou mého bráchy v Praze.
Liberecký závod byl až v neděli, ale já bych to časově nezvládla.
Každopádně jsem byla přesvědčená, že další ročník už poběžím. Nejsem troškař,
takže jsem si koupila rovnou 22km dlouhou trasu. To ale znamená hodně stovek
metrů převýšení. A to zároveň znamená, že ty kopce do tréninku prostě zařadit
musím.
Tak snad pak budu mít aspoň hezkej zadek.
Nicméně Liberecký Nature run není jediný závod, který mě čeká. Září patří
tradičně desítce na Birell Grand Prix, která má úžasnou atmosféru a na kterou
se každý rok těším. Hodně koketuju s
Ústeckou půlkou. Ani ne tak, že by se
mi líbila trať, ta je fakt hrozná, ale spíš bych ji pojala jako závěr tréninků
před Libercem. A pak mě čeká už třetí pražská RunTour s bráchou. Ten
slibuje čas pod 50 minut, tak jsem na něj zvědavá. A hnedka týden na to přijde „vrchol podzimní sezóny“
a tedy už stokrát zmíněný 22km dlouhý Nature run. A pak? Pak zasloužená
dovolená v Africe.
Komentáře
Okomentovat