Co mě budějovický půlmaraton naučil?

Jedu si na vlně endorfinů a pořád se usmívám. Na pražský půlce jsem dostala lekci, ze který jsem díkybohu dokázala ponaučit. A co jsem teda udělala jinak? A co mi tahle, už desátá půlka, dala?

·       HLAVA

 Jo, starý známý a stokrát omílaný klišé. Když jsem jela start v Praze, dost jsem pochybovala. O dostatečnosti tréninku. O sobě. Měla jsem hromadu očekávání a i přes to, že jsem tvrdila, jak mi nejde o čas, chtěla jsem si něco dokázat. A zároveň jsem pochybovala. Skvělá kombinace. A nejen sobě, měla jsem pocit, že musím dokázat i ostatním, že na to mám. Jako by jim snad pak na tom záleželo stayblond.

Do Budějovic jsem jela hodně pokorná. Před kilometry jsem měla respekt. Ale věřila jsem sama sobě. Věřila jsem, že dokážu tentokrát lépe poslouchat svoje tělo. Věděla jsem, že mám za sebou dobrý objem. Známým jsem oznámila čas mezi 2:10 a 2:30. Sobě jsem dala těch 2:10, ale nijak za každou cenu. Na dvě hodiny jsem ani nepomyslela. Jela jsem si běh užít. A hlavně se v normálním stavu vrátit. A vyplatilo se. Vyplatilo se nesledovat hodinky a tempo a za každou cenu ho držet.

·       JÍDLO

Něco, co je už poměrně dlouho můj strašák. Od tý doby, co jsem si pořídila Garminy a mám přehled o spálených kaloriích za den, došlo mi, že asi opravdu bude třeba jíst víc. A že před během na tolik kilometrů obzvlášť. Že jsou sacharidy na takových akcích kámoš, jsem si potvrdila na Vltava run. Tam jsem celý víkend jedla ovesný tyčinky, banány a hroznovej cukr. A jak mi to běhalo. Týden před závodem jsem si vyběhla s kapsičkou přesnídávky od Relax a světe div se, fungovalo to. I když jsem viděla, že ještě trochu bych snesla. V sobotu jsem tedy měla dopoledne plné sacharidů – palačinky na snídani, těstoviny na oběd. Flapjack a banán před závodem. V průběhu závodu jsem snědla kapsičky dvě a jednu jsem nakonec dovezla zpátky domů. A ráno jsem měla na břiše kostky. Můj výdej byl 3900kcal, takže nebylo co řešit. Ale asi jsem si na to těma svýma asiumřu a buduzvracet stavama musela projít, aby mi to konečně došlo.

·       MOTIVACE

Zase jsem si připomněla, proč běhám tyhle masový závody. Že je super pobíhat po Modřanský rokli, ale tam nikdy nepotkám tolik známých. Tam mi partička cizích kluků neřekne, že běžím fakt dobře a že mám dobrej zadek. Chudákům už asi bylo špatně a blbě viděli. Běhám to pro tu atmosféru, kterou jsem si opravdu úplně nejvíc užila tady v Budějovicích. Fandit ostatním a nechat si fandit od ostatních. Není to jen o dřině za každou cenu. 

Co mě taky tenhle závod naučil? Pokoru před vlastním tělem. Pokud se k němu budu chovat líp a netrápit ho striktním jídelníčkem, tak se mi odvděčí. Dovolí mi si užívat to, co mám tolik ráda. Je super se trochu hecnout, ale všechno má svoje meze a to, že jsem jednou zaběhla půlmaraton pod dvě hodiny neznamená, že to zaběhnu pokaždé. To, že jsem jednou nejedla a nepila neznamená, že pokaždý, a že je mnohem lepší tělu energii doplnit, aby mělo dostatek paliva.

Teď už jen nezbývá doufat, že si to zapamatuju a nebudu dělat blbosti, protože každý tělo má svoje limity a hranice. Je fajn balancovat, jen je třeba nespadnout.