2RUN v Olomouci

Když jsem se před rokem v létě bavila s bráchou o závodech od RunCzech, chtěla jsem, aby nějaký z nich taky zažil. Zná závody od RunTour, které jsou pěkné, menší, ale půlmaratonská atmosféra se mi jim těžko vyrovná. Dala jsem mu tedy vybrat, který by si chtěl vybrat. Volba nakonec padla na horkou Olomouc.

V Olomouci jsem běžela 2 roky zpátky. Taky 2RUN, ale druhý úsek. Město je placatý, diváci okolo tratě skvělý. A kostky před cílem vražedný. Letos poprvé byl termín posunutý a běželo se už 15.6., což ale moc vyhlídek pro chladnější počasí nedávalo.

Týden před závodem byl opravdu letní. A v Praze obzvlášť. Já měla už od pondělí napilno (jako obvykle). Večerní kurz v pondělí, pečení korpusů a horký trénink v úterý. Středu jsem strávila přípravou svatby. Třípatrový dort, panna cotty s malinama, mini Pavlova dortíky, brownies, Sabayone krém, cup caky… Skoro od 6 ráno do 5 večer na nohách. Ve čtvrtek na zahradu a v pátek v 5 ráno budík a dvanáctka v kavárně. A to fakt chceš. V bytě pořád nějakých 27 stupňů, takže noci stojí zato. Co jsem po takovým týdnu měla očekávat v horké Olomouci? Pravá noha mi dává celkem jasně najevo, že je čas zvolnit a vůbec. Tenhle závod je pro mě srdcovka, hezká a bolavá zároveň. Ambice osobáku jsou v tahu.

S bráchou odjíždíme v 10 hodin v sobotu z Prahy. Ve středu jsem čísla nestihla vyzvednout, takže z nádraží míříme do Expa. Procházíme Expo. Sakra, já nemám pyžamo. Blondýna že jo. Takže si kupuju tričko na spaní. Objevím stánek Grizly.cz, ochutnám pár ořechových másel a jdeme dál. Šufánek. Brácha už protáčí oči v sloup, ale já mířím pro nějaký „suvenýrek“. Mandle, arašídy, espresso. O můj bože. I kdyby to všechno ostatní byla katastrofa, já mám svoje nové kafíčkové máslo. Cestou z Expa hledáme, kde bysme se najedli. Volba padá na dietní burger a kousek od Kafe jak lusk, kam mám v plánu jít na dobrou kávičku, usedáme do restaurace. Jídlo skvělé, a když nemáme hlad, máme hnedka lepší náladu. Teď už jen to kafíčko a hotel. Potřebuju studenou sprchu a aspoň na 10 minut se natáhnout nohy.

Ležím v posteli a myslím na to, jak mám večer, v tom hicu běžet? Sice jen 10km, ale mám hrozně lenivou. Brácha usnul a já přemýšlím nad blbostma. Zpět do reality mě vrací telefon od kamarádky, vyrážíme ještě na jedno předzávodní (dvojité) kafíčko a pak už se jdu převlíct. 

Jdeme na tramvaj. Jsem nervózní. Hodně nervózní. Nejen ze závodu, ale tak nějak ze všeho, co mám právě s tímhle místem spojené. V okolí startu potkávám hodně známých tváří a adrenalin stoupá. Dávám bráchovi instrukce, slibuju, že na předávku doběhnu do hodiny a s kamarádem Radkem jdu do svého koridoru. Jeho žena na něj bude čekat na předávce spolu s mým bráchou.

Než stihnu přemýšlet nad tím, jaké je horko, slyším tóny Vltavy. A sakra, je to tady.Další pětsetsedmička, to musí dopadnout dobře!

Makám. Hnedka od prvního kilometru. Skoro hnedka mám sucho v puse, lepší už to ale nebude. Tempo 5.16, dobrý takhle jsem neběžela ani nepamatuju. Do poloviny se držím na 5.25. Jsem spokojená, i když mě příšerně píchá v boku. Ale není čas na žádný zpomalování. Když jsem mohla běžet 2.úsek Vltava run v jednu ráno a v dešti na 5.20, tak teď prostě nepolevim. Neběžím jen za sebe. Na občerstvovačce beru houbičku. Vymačkat na záda a otřít obličej. Další dva kilometry mi klesá tempo na 5.35. Jedna část mě mi nadává, že bych měla pohnout, druhá mě uklidňuje, že mi to pořád kompenzují první dva rychle kilometry. Na další občerstvovačce zase beru houbičky a zrychluju. Vždyť je to jenom kousek. Na 9.kilometru vím, že tu desítku dám pod 55. Držet tempo mě sice stojí nějakou sílu, ale hlava skvěle zapracuje. Zrychluju. Hodinky ukážou 10km za 54:20 a já sprintuju předat štafetu bráchovi. Snažím se ho ještě trochu vyhecovat a jde hledat Radka, se kterým se pomalu vydáváme do cíle fandit.

Svůj úsek (10km 150m) jsem si nakonec zaběhla v pěkném tempu 5.26min/km a celý půlmaraton máme v bráchou za 1:59. Endorfiny pracujou a já začínám uvažovat nad Ústeckou půlkou, protože mě čeká letní trénink na trailový Nature run (22km), taky by mohl být tenhle závod dobrým tréninkovým zakončením.

A to bych nebyla já, abych nevymyslela nějakou pitomost. Na hotelu mě nenapadne nic lepšího, než dát si několik hodin po závodu jak první jídlo tvaroh. Takže jdu s bolavým žaludkem, ale spokojená s výkonem spát.