Čtvrtek ráno. Začínám balit.
Kopice věcí je obrovská. Tolik jsem toho netáhla ani na 2 týdny na Nový Zéland.
Proškrtávám seznam a píšu, co chci ještě dokoupit. Třeba baterky nebo špunty do
uší.
Pátek. Daří se mi dlouho spát. Vím, že musím dost jíst. Ale nemám moc
hlad. Vyrážím koupit poslední věci a snažím se se systematicky sbalit. Konečně
nacházím využití pro ty všechny batůžky, které mám ze závodů. Na každý běh mám
jedny boty a k nim batůžek s kompletním běžeckým outfitem. Čekám zimu
a déšť, takže chci mít jistotu komfortu. Přihodím nákrčník, čelenku a ručník a
tím je plná krosna. Do další tašky balím jídlo, drogerii, všechny mastičky na
bolest, náplasti, tejpy, běžecký batůžek... Peču banana bread a váhám, zda si
vzít roller. Nakonec ke sportovní tašce, krosně přidávám ještě tašku
s rollerem, spacákem a banánovým chlebem.
Sobota půl sedmé. Budík. Je to
tady. Jako fakt jedu na Zadov, kde s dalšíma jedenácti lidma zkusím zdolat
360 kilometrů za 30 hodin. Na Zadově prší. A je strašná zima. A je mi jasné, že
nebude o moc líp. Blíží se dvanáctá hodina. 90% týmů odstartovalo. Ve 12 hodin
startuje náš první běžec a s ním čtyři další. Dalších pět týmů vyběhne až
hodinu po nás. Po přejezdu na první předávku se převlékáme v autě. Začínám
být nervózní. Před třetí hodinou odpoledne už čekám na svou první předávku.
10 kilometrů – obtížnost střední, 3 stoupání. Očekává se, že doběhnu za 55
minut - to je můj standardní čas na desítku na rovině! Vybíhám. První stoupání zvládám celkem v pohodě, běžím sama,
v lese je úžasný klid. Všude visí Vltava run fáborky. Před druhým a mnohem
horším stoupání vbíhám na silnici. Sakra proč všechny auta jedou proti mně?
Dlouhé dva kilometry váhám, zda běžím dobře. Pak ale odbočuju, chvíli běžím po
rovině a tak hodím čas. Poslední kopec. Strašný. Nohy bolí. Konečně je to za mnou
a přijde mírné klesání a rovina. Makám. Když to půjde dobře, stihnu svůj limit. I když nohy pálí, střihnu si
sprint na předávku. 54:15. Jsem spokojená, šťastná a vyřízená. Není čas na nic
a jedeme na další předávku. V autě se převlíkám a při čekání na dalšího
běžce trochu protahuju. Můj další běh přijde okolo jedné ráno. Bylo by fajn se
před tím trochu vyspat. V Rožmberku bude čas. To se nám ale nedaří a tak
okolo desáté večer zahajujeme další sérii předávek.
Někdy okolo čtvrt na dvě ráno
stojím v čelovkou v Boršově. Tma jak v pytli. Prší. Je mi
strašná zima a mám trochu strach. Adrenalin pracuje na plné obrátky a tak se mi
ani nechce spát. Osm kilometrů bych měla doběhnout za 48 minut. Než vystartuju
svůj druhý úsek, slibuju sobě i ostatním, že zamakám a doběhnu dřív. Zase běžím
sama. Soustředím se jen na označení trasy. Občas mrknu pod nohy, abych
nezakopla. Když se blížím k Českým Budějovicím, vidím blikat světla –
hasiči. Když se přiblížím, zjistím, že kromě hasičů Tam jsou i policajti a
záchranka. Nehoda. Nic moc na psychiku, ale běžím dál. Hodinky pořád ukazují
tempo 5.13/km. Jsem spokojená. Takhle v noci jsem ještě neběžela. Už jsem
vzhůru 19 hodin. Než se naděju a než si užiju světla města, tak vbíhám na
cyklostezku. Jsem pořád sama. Já, moje čelovka a trochu strachu. Poslední 3
kilometry. Pořád prší a mě pomalu ubývají síly. Na předávku se nakonec dostávám
za 43 minut.
Během pár minut klesá hladina
endorfinů, rychle ze sebe svlíkám promočený oblečení. Za hodinu už budu
v posteli. Okolo čtvrt na 4 se dostáváme do postelí. Budík v 5.30 je
neúprosný. Rychlé protažení totálně tuhých nohou a rychlá sprcha. V autě
do sebe tlačím studenou overnight kaši a piju něco jako kafe. Venku fouká jako
o život, prší a je zima. Teď nám začne asi ten opravdový závod.
Třetí úsek bude
nejtěžší.
Okolo desáté čekám na svou
poslední předávku. Je mi strašná zima a třesu se. Po výběhu stahuju rukávy, hodinky sledovat nechci. Poběžím tak,
jak nejlíp dokážu. I když v propozicích vypadal profil trati hodně
v pohodě, tak náročnost 2,5 tam nebyla náhodou. Stoupám. Sice mírně, ale
aspoň 2 kilometry. Kopeček domů a už zase stoupám. Proti mně jezdí auta, štve
mě, že nezpomalí. 3 kilometry před koncem odbočím blbě. Naštěstí se za mnou
rozběhne jeden z hasičů, který ukazuje směr a hlídá běžce. Ztrácím okolo 30s a vydávám
se vstříc nepříjemnému, asi kilometr a půl dlouhému stoupání. Dochází mi síly,
tuhnou lýtka, cítím, že brzy přijdou křeče. Po očku sleduju krajinu a přehradu
Orlík. Posledních 1500 metrů bude prudké klesání, kde plánuju dohnat čas. Podle
tabulky bych to měla dát za 53 minut. Sama jsem si vysnila padesátku. Co mě ale
nemile překvapí je změna terénu. 100% asfalt to fakt není a tak se vydávám na
kameny, bahýnko a trávu. Nemůžu to pustit na plno, mám strach, že bych
uklouzla. Co je ale horší…KOSTKY! 700m dlouhý úsek s mokrýma kostkama. A
to fakt chceš! Na mostě před předávkou na mě čekala část týmu a tak vyhrabala
zbytečky síly na sprint. Předáno. 49 minut a 40s. Je to za mnou. Ten pocit se
nedá popsat.
Úplný závěr jsme si společně
užili po šesté hodině večer. V celkovém čase 30 hodin a 17 na padesátém
místě z tří set týmů. I přes neskutečnou únavu jsem si užila každou minutu
celého závodu. Měla jsem k sobě úžasnou partu lidí, spoustu motivace,
legrace. I přes to, že jsme byli všichni rádi, že
stojíme na nohách, tak jsme měli šťastný úsměv na rtech. I přes nepřízeň
počasí, i přes náročnost a strach z běhu za tmy, dvě hodiny spánku vím, že za rok chci znova,
protože tohle byl jeden z nejlepších víkendů a nejlepších závodů.
Komentáře
Okomentovat