Vltava run. Dvě slova, o kterých mluvím už asi dva nebo tři
roky. Závod, který má 360 kilometrů. Tým, který má maximálně (a ideálně) 12
běžců. Tým, který maká a nespí. Každý běží své tři úseky. Zní to šíleně?
Pár dní po pražské půlce, kdy už bylo všechno to „všechno špatně“ zapomenuto, jsem večer ležela v posteli a projížděla Facebook. „Hledáme
dva běžce do týmu na Vltava run“. Napsal na zeď
kamarád. Nepřemýšlela jsem ani
sekundu a už jsem mu odpovídala. Do pár minut bylo jasno. Letos si plním svůj
běžecký sen. Sen č.1, protože hnedka za ním pořád neodbytně visí maraton.
Hnedka druhý den mi došlo, co jsem si to na sebe zase vymyslela. Ale co, měla jsem
před sebou přesně měsíc. To jsem ale zapomněla, že jsem někdy v březnu
slíbila, že budu běhat do práce (a ideálně i z práce v rámci květnové
výzvy Do práce na kole).
A tak si pořídila běžecký batůžek
a začala jsem makat. Nijak jsem se nestresovala, když jsem věděla, že poběžím
se skupinou na pohodu. Zařadila jsem
pár delších běhů a sepisovala, co bych asi sebou měla mít. Seznam se zdál být
nekonečný.
Přišel květen a s ním
začátek mojí běžecké výzvy. Aspoň si zkusím vícefázový trénink. Hnedka 2.května
jsem vyrazila z práce okolo čtvrté odpoledne. Dala jsem si nějakých 11 km.
Před sedmou ranní jsem už házela na záda batůžek a vyrážela jsem do laborky.
Ranní běh nesnáším, i když jsem skřivan. Nejsem dost najezená, jsem celá tuhá a
vůbec mám ráda ráno pomalejší. A abych si splnila tři běhy do 24 hodin, už ve
tři odpoledne jsem zase házela batůžek na záda a vyrážela jsem domů. A byla to
dřina. Nohy byly jako z gumy. Vzdala jsem večerní jógu a šla jsem asi
v devět večer spát. Abych nevypadla ze cviku, kývla jsem na společný běh
s kamarádem. Pěkně jsme u toho zmokli – a to jsem ještě netušila, že to
bude můj nejreálnější trénink.
A pak přišel rozpis startovacích časů. Jedna
skupina v 8 ráno, druhá ve 12. Do večera jsem žila v krásné představě
startu v 8 ráno. A pak přišla ta tvrdá realita. Otevřelo se okno společné
konverzace týmu 3 a prosba o potvrzení účasti. A to, že jsem zbyla na rychlý
tým, to bylo to poslední, co jsem chtěla slyšet. Teda číst. Rychlý tým = desítky
okolo 45 minut. A start ve 12 znamenat doběhnout trasu za cca 30 hodin.
Dva dny jsem nechala nohy odpočinout a
naplánovala jsem si další dvoufázový trénink. 7 kilometrů do práce, 11
z práce. Tentokrát se mi běželo mnohem lépe. Poslední běh jsem chtěla ve
čtvrtek, ale protože jsem cítila potřebu poznat lidi, se kterými budu
v týmu, vyrazila jsem na trénink na dráhu. Buď mě to uklidní, nebo
vystresuje víc. Dala jsem si nekonečně mnoho stovkových rovinek, jedno pivo se
„svým týmem“. A o mnoho klidnější
vyrazila domů.
Komentáře
Okomentovat