Tolik očekávaný Pražský půlmaraton. Jak nakonec dopadl?
Celý týden byl náročný. Kvůli posunu času a víkendu u rodičů
jsem naspala mnohem méně hodin, než jsem zvyklá. Následovala nedělní jóga a
velmi brzké pondělní vstávání. Úterý mělo být ve znamení posledního výklusu,
ten se ale nekonal. Únava. Ve středu jsem sice na pár kilometrů vyrazila, ale
bolavý žaludek mi moc dobrého pocitu nepřidal. Přišel čtvrtek a s ním můj
nekonečný TO DO LIST. Abych nasála aspoň trochu závodní atmosféru, vyrazila
jsem si vyzvednout startovní číslo na Výstaviště. Jen jsem překročila práh,
spadla ze mě veškerá únava. Dala jsem si kafíčko a koupila nové legíny. A zase
se mi vrátilo těšení. Už pozítří!
Celý pátek jsem se snažila myslet na dostatečný pitný režim.
K večeři jsem si, jako tradičně, udělala špagety. Ranní závody se prý
běhají na večerní jídlo. Usnula jsem brzy, ale dospat jsem nemohla. V půl
4 ráno jsem měla pocit, že jsem vyspaná. Trhavě jsem ještě 3 hodiny vydržela.
V půl sedmé jsem ale už lezla z postele.
Ranní káva, velká ovesná
kaše, trochu pistáciového másla a banán. Po osmé mi jela tramvaj na
Malostranskou.
Už v tramvaji jsem začala být nervozní. Jako kdyby to
byl můj první půlmaraton. Tenhle měl být ale už devátý. A konečně první, který
si užiju od začátku až do konce. Pokud bych si měla sáhnout do svědomí, objemy
jsem úplně natrénované neměla, obvykle teď běhám 10km. Že bych ale nedoběhla,
to jsem se nebála.
Okolo půl 10 se dostávám do svého koridoru. Cítím se dobře,
čekám, že bude teplo. Poslouchám okolní běžce, deset minut před desátou zapínám
hodinky, abych zavčas chytla signál. Nad námi letí vrtulník a najednou se
začnou linout tóny Vltavy. Mám husí kůži. KONEČNĚ. Vodiči na 2:00 jsou přede
mnou a vodiči na 2:10 za mnou. Ideální stav. Dlouhých 8 minut se pomalu posouvám
ke startovní čáře. Rozbíháme se. Předbíhám a hledám si své místo, pro pohodlný
běh. Než se rozkoukám, první kilometr za mnou. Běží se mi skvěle. Myslím na
techniku, běh si užívám. Na desátém kilometru jsem v čase po 57 minut.
Míjím svého bývalého lékaře, zdravíme se a já běžím dál.
Už odečítám druhou půlku. Do čtrnáctého kilometru je všechno jak má
být. Mé průměrné tempo je nad očekávání skvělé. 5.40/km. V Holešovicích
potkávám kamaráda, vypadá zničeně. Nechce, abych na něj čekala a tak běžím dál.
Začínám pociťovat únavu a tak na nejbližší občerstvovačce poprvé piju. Zbytek
kelímku liju na záda a běžím dál. Následující dva kilometry přichází moje
tradiční krize. Zpomalím. Okolo sedmnáctého kilometru začíná moje tělo
protestovat. Bolí mě žaludek. Tajně doufám, že když zpomalím, tak se všechno
srovná. Bohužel, metr za metrem je to horší a horší. Běh střídá chůzi, já nemám
tušení co se se sebou. Chvíli váhám, že bych závod vzdala. Poprvé od dob, kdy
jsem začala
závodit. Dlouho
přemýšlím, jak moc mi stojí za to závod dokončit. Nekonečný kilometr se mi honí
hlavou
medaile, vlastní
ego, pocit selhání a myšlenky na
doprovod, který slíbil, že po závodu
bude čekat. Jestli tam opravdu bude, netuším.
Na devatenáctém kilometru dobíhá kamarád. „
Utíkej,
je mi strašně zle“. A posílám ho dál. I když v tu chvíli vím, že i
kdybych měla dojít, tak závod dokončím, tak nemám tušení, jak moc ty poslední
dva kilometry budou bolet. Mám mžitky před očima pokaždé, kdy se pokusím
rozběhnout. Vlastně už moc neovládám nohy a modlím se, aby to bylo za mnou.
Absolutně nechápu, co se stalo. Tak krásně se mi běželo. Tak skvěle jsem se
cítila.
Poslední stovky metrů přede mnou a za zády slyším sanitku.
Kde se asi stala chyba, mi dochází druhý den ráno, kdy mě budí neuvěřitelná
žízeň. I přes to, že jsem večer vypila alespoň tři litry vody.
Dehydratace. To, že mám s pitným
režimem trochu problém, to nějakou dobu vím, ale teď se mi to potvrdilo.
Vzhledem k tomu, že je
pražská půlka
první dost teplý závod, tělo ještě úplně zvyklé. Dle rad ostatních, zkušenějších,
běžců bych měla do budoucna pohlídat i jídlo v průběhu závodu. Takže i
když ještě v sobotu jsem reálně zvažovala, že do Budějovice nepojedu, tak
dneska už vím, že pojedu. Mám 8 týdnů na to, abych si zkusila, co na mě
funguje, aby se mi tohle extrémní vyčerpání už nestalo. Abych si závody zase
užívala a potom normálně fungovala.
Další kolaps. Seberu
poslední zbytky sil a dobíhám do cíle. Je mi zle. Strašně zle. Opírám se o
zábradlí, chce mi zvracet a brečet. Praha mi zase dala lekci. Miluju běh a
tohle nedokážu přijmout. Chci si závody užívat. Po Ústecké půlce jsem doufala,
že se tenhle stav nebude opakovat a je tady ZASE. Trvá mi nekonečně dlouho, než
s pauzama dojdu pro batoh a ven ze zázemí. Cítím se neuvěřitelně zlomená.
Snažím se do sebe dostat vodu. Nejde to. Chvíli mi je dobře, chvíli zle. Domů
naštěstí nejedu sama, snažím se závod vychodit a občas posedávám na lavičce, když
se mi udělá špatně. Občas mnou lomcuje zimnice. Až někdy okolo 4 hodiny se mi
dělá dobře. Trochu se najím a doháním pitný režim. V hlavě mi všechno
šrotuje.
Psychicky jsem dostala zase obrovskou lekci. Umím radit
jiným, ale sama hyperaktivně neposedím. Jídlo se snažím držet, protože mám
pořád někde vzadu touhy dostat dolů
ta 3 kila, která se mě drží. Snad mi tenhle, už podruhé zdvižený prst pořádně
otevře oči a já budu svoje tělo víc poslouchat, abych si mohla užít to, co
tolik miluju – běhání.
Komentáře
Okomentovat