Když ti tělo řekne stop aneb můj život s orthorexií

Dlouho jsem zvažovala, zda tohle téma otevřít a nebo spíš maličko pootevřít. Ale protože většina mých přátel mě má za tu, která má obrovskou vůli cvičit, vařit si a běhat, tak zase jednou poodkryju i trochu stinnější stránku Běžkyně v kuchyni. A mám odvahu, protože tenhle blog moc lidí nečte.
Když začal rok 2019, byla jsem rozhodnutá, že pravidelnější stravou a trochu zvýšenou kontrolou nad svým jídelníčkem dostanu pryč pár kil, se kterými jsem se necítila ve své kůži. Chtěla jsem být lehčí pro běh, pro jógu a zase lehce vidět těch pár svalíků na břiše.
Začalo to skvěle. Pravidelná strava, víc spánku, tréninky. V půlce února jsem rozepsala článek, jak se daří, jak to mám nastavené a že mám kilo a půl, jak se cítím skvěle. Ale nikdy ho nedokončila. Jenže znáte to, pár lidí si všimne, řekne vám to a vy chcete víc. Menší číslo na váze, míň centimetrů. Během února probíhal 5ti týdenní jogový kurz. Dvakrát týdně od osmi večer. Já jsem se ale odmítla vzdát svých běhů a tréninků. Hubnu přece. No, na facku. Ne jednou se stalo, že jsem během týdne 3x běhala, 3x byla na joze a 3x cvičila. Jo, i můj týden má sedm dní. A do toho jsem držela jídelníček. A na konci února jsem se divila, že váha skoro stojí. Centimetry dolů sice šly, ale já zase nebyla spokojená. Pořád jsem chtěla víc.
A tak přišel den, kdy jsem ráno vstala jako přejetá parním válcem. Pálilo mě v krku a hlavu jsem měla jako střep. Odbila jsem si laborku, udělala slíbený dort a ještě jsem jela na jógu, kterou jsem zapomněla zrušit. Jenom rýma. Další den jsem nemohla vstát. Ranní ptáče jako já se přemlouvalo hodinu. Bohužel povinnosti volaly, takže jsem se jela otočit v laborce a pak jsem se vrátila do postele. Ano, já jsem strávila den v POSTELI. A měla jsem hodně času přemýšlet.

Proč se vlastně všichni hodíme za dokonalou skořápkou? Proč pořád nejsme spokojené, když se za námi chlapi otáčí a kamarádky jen kroutí hlavou, když si stěžujeme? A co když bude moje tělo spokojené s jiným číslem na váze než jsem si já vysnila. A tak jsem tu svou dietu ukončila ze dne na den. Oblékám oblečení z dětského oddělení a pořád nejsem spokojená. Zase jsem to nechala zajít za hranici zdravého a rozumného životního stylu. Protože jsem si už tímhle prošla, tak mi rychle došlo, že tudy cesta nevede. A ta sobota v posteli byl takový zdvižený prst a křik těla o zpomalení. 
Bohužel žijeme v době, kdy hodně z nás trpí dokonalostí instagramu. Ale co si budem, každá umíme vyfotit dokonalou pózu, prohnat ji filtrama a tou se pochlubit. Na jednu stranu velké ano, člověk sám sobě ukazuje, že vypadá dobře a to má dobrý vliv na naše sebevědomí. Ale nesmíme se k té dokonalosti upínat. Všichni žijeme real life ale ne perfect life. 
Možná jsem si dlouho myslela, že PPP je jenom anorexie nebo bulimie. Není. Tohle je moje real me. Já a moje orthorexie. Naštěstí si zavčas vždycky uvědomím, kdy tu hranici překročím. A rozhodně mi nepomáhá vymlouvání cvičení nebo klepání si na čelo mého okolí. Myslím, že potřebuju jen pochopení.
Hodně jsem přemýšlela, kde se vlastně u mě tohle vzalo. A v myšlenkách jsem zabrousila až do dětství. Moje touha být nejlepší a touha po uznání rodičů, kteří mi stále připomínali, kdo je v čem lepší než já. Tím to nechci svádět jen na ně. Ale tahle touha po perfekcionalismu a zavděčení se mi zůstala. Do dneška. A hodně dlouho mi trvalo, než mi tohle všechno došlo. Že se pořád snažím zavděčit. Že hledám docenění mé práce. Mám pocit, že musím být dokonalá, nikdy unavená, že bych měla jít příkladem. Jenže to všechno je jen v mých očích a mé hlavě. Ti, kteří mě mají rádi tohle rozhodně nepotřebují.
Je těžké si tohle přiznat, ale možná to pomůže ostatním pochopit moji křehnou a zranitelnou duši. A vím, že si dokážu pomoct pouze já sama. A já to dokážu..