„Ty jsi fakt magor!“
Jedna z nejčastějších vět, které
slyším od svého okolí jako reakci na to, že o víkendu vstávám v 7 ráno na
trénink s trenérkou, že si na každý den chystám krabičky, nebo že jdu po
práci ještě běhat. A následně pak spustí, že oni to nemají ani čas, ani sílu.
Že nemají čas si vařit do práce, a že už vůbec nemají čas a energii jít cvičit.
A že by určitě nic neuběhli. Ale dokud to nezkusí, nezjistí.
Přemýšlela jsem na tím, když jsem byla v neděli běhat.
Mám ráda dlouhé běhy, spoustu času na myšlenky. Část cesty se mi honilo
hlavou, jak nejsnadněji zpracuju všechny suroviny na přípravu krabiček. Okolo
desátého kilometru, kdy se mi běželo překvapivě pořád celkem dobře, jsem se
rozhodla, že si k plánovaným dvanácti ještě dva kilometry přidám. Miluju
běh a miluju dlouhý běh, ale i já celkem často bojuju se svou hlavou. S hlavou
– to, o čem vlastně dneska chci psát. Všechno je jen v naší hlavě.
Hodně lidí se mě ptá, kde na pohyb beru energii, jak se
dokážu přinutit, … No jako upřímně? Většinou se mi chce ráno, přes den, ale
jakmile se převlíkám, moje hlava začne vymýšlet únavu, bolavý nohy, hlad a
milion dalších důvodů. Bylo by snadný se na to vykašlat a místo běhu nebo
workoutu si dát kousek čokolády. Pustit si film nebo zajít někam na kafíčko.
Tohle je přesně chvíle, kdy člověk musí sám na sobě umět poznat, kdy jsou tohle
jen momentální výmluvy a kdy je to pravda. V 90% to jsou jen momentální
výmluvy. Kromě toho taky vím, a to na mě platí asi nejlépe fakt, že bych na
sebe byla naštvaná. Těšila jsem se na běh a pak jsem nešla, protože jsem si
cítila unavená? Se 100% jistotou vím, že za dvě hodiny by mě tohle rozhodnutí
hodně mrzelo. A stejné je to s délkou či intenzitou. Když běhám, první dva
až čtyři kilometry jsou souboj se sebou samotnou. Důležité je si ale uvědomit,
jestli je to zase jenom naše hlava nebo jestli to opravdu ten den nejde. Sama
sebe se často ptám, jestli mě vážně tak bolí nohy nebo jestli jsem vážně tak
unavená. A většinou, překvapivě, odpovím NE. A tak běžím dál. Představte si ten pocit potom. Endorfiny, skvělá nálada, ...
Další z faktorů, které mi pomáhají se „dokopat“ je
plánování. Trenérku mám domluvenou vždycky minimálně týden dopředu. Snažím se
střídat běh a cvičení a jógu. A taky mít jeden volný den. Nebo alespoň jen jógu.
Každopádně můj diář je plný „okýnek“ toho, co zrovna budu dělat, ostatní aktivity snažím s tím vším nějak sesynchronizovat.
V neposlední řadě je mi motivací i to, jak pohyb působí
na moje tělo. Kromě toho, že mi dokáže vyčistit hlavu, podívat se na problémy z jiné
perspektivy nebo na ně alespoň na chvíli úplně zapomenout, tak moje tělo vypadá
díky němu stále líp. A za to mi teda sakra stojí! I když to někdy fakt bolí.
Samozřejmě, pohyb miluju. Bez toho by to nešlo. Není to o
tom, že s odporem nazouvám běžecké boty nebo odpočítávám vteřiny
v planku. Pokaždé ale netrvá můj trénink hodinu. Někdy je to jen intenzivní půlhodinka. Někdy jen pár osm kilometrů. Pohyb prostě k mému životu patří. Ale jako většina, i já mám své
lenivé JÁ, které se mě často snaží přesvědčit, že si raději odpočinu
s jídlem u filmu. A je jen na mě, jak si nastavím priority. A to ať už
před samotným cvičením nebo v jeho průběhu.
Komentáře
Okomentovat