Někde mezi vědou a dortovou formou

Tohle bude povídání, které jsem už nějakou dobu chtěla sepsat. Hodně lidí se mě ptá, jak jsem vlastně k pečení přišla nebo jak jsem přišla k práci v kavárně. Ano, moje práce a taky druhý koníček je věda. Vystudovala jsem fyziologii a svou prací si kompenzuju své nenaplněné medicínské touhy. Lidské tělo mě fascinuje. Ale o tom bych tu mohla psát do nekonečně a když se občas do takového polemizování pustím, jsem k nezastavení.

Zpět k tématu. Já a pečení. A vůbec pečení a vaření. Můj táta je kuchař. Vaření je jeho velká láska. Když mi bylo okolo 10 let, přišla jsem s prosbou, zda mě bude učit vařit. Souhlasil, jenže moje představy a realita se poněkud lišily. Takže po oloupání cibule a nakrájení zeleniny moje touhy po vaření chladly. A vychladly natolik, že jsem pak vždycky upřednostnila jakoukoliv jinou činnost. Sekání zahrady, žehlení prádla nebo hlídání mladšího bráchy. Následovalo hodně výčitek a vět typu "budeš v životě nepoužitelná" nebo "nikdo tě nebude chtít, když nebudeš umět vařit". Ale já stejně raději startovala sekačku. Ani později se můj přistup nezměnil. Můj bývalý partner byl ... kuchař! A vařil moc dobře, takže jsem při společném vaření spokojeně převzala roli přílohářky.
První zlom nastal v začátcích mého hubnutí a kompletního překopání jídelníčku. Hledat kombinace jídel, po kterých mi nebude špatně bylo z kraje hodně složité a výběr opravdu omezený. Ale čím lépe mi bylo, tím víc mě to v kuchyni začalo bavit. Bavilo mě experimentovat s potravinama, kořením, chutěma. Vařila jsem jen sobě, takže mě občasné selhání netrápilo. Čím víc mi otrnulo s jídlem, tím víc mi chyběla občasná sladká tečka za obědem. Byla jsem ale v dietě a navíc po normálních dezertech plných cukru mi bylo zle. A tak jsem s pomocí různých blogů začala experimentovat i s

pečením.
A ono to začalo všechno fungovat. A taky se to dalo jíst. A postupně mi docházelo, že je to relax. Jak skvěle si u toho vyčistím hlavu. Postupně jsem odbourala recepty a pekla jsem pouze s vlastní intuicí. Moje police se naplnily kuchařkami a mezi mé oblíbené obchody patří třeba Tescoma. Mojí poslední radostí byla flexibilní dortová forma a dekorovací stojan. Své kamarády moc ráda zvu na večeře a peču jim dortíky k svátkům, narozeninám a nebo prostě jen tak, jako děkuju. Troufnu si na tříchodovou večeři pro 4 lidi nebo hovězí líčka na víně pro osm strávníků. Kamarádi si ze mě často utahují, protože slibované večeře vymýšlím poměrně dlouho dopředu a jako perfekcionalistka je chci mít vyladěné do posledních detailů. Mnohdy jsem vařívala s tátou na telefonu a dneska sama sobě nadávám, že jsem se mohla naučit vařit mnohem snadněji a dřív.

Pokud bych si ale měla vybrat, jestli vařit nebo péct, tak dortíky jednoznačně vyhrajou. To je teprve ta správná kreativita. Dokážu hodiny prohlížet obrázky dortů a čerpat inspiraci. Mám doma široké spektrum mouk - ořechové, rýžové, jáhlové, ... Experimentuju s gluten-free pečením, raw nebo vegan. Pokud peču sobě, pak je to v 90% lacto-free. Umím do dortíků propašovat luštěniny a tofu. Na druhou stranu ale klidně udělám kalorickou bombu s rozpuštěnou bílou čokoládou, mascarpone a piškot z cukru a vajec.
Do nedávna jsem ale pekla jen pro sebe, kamarády a rodinu. Teď ale přišlo pár žádostí o dort od kolegyň a vznikla myšlenka (se kterou já koketuju už pár měsíců) pečení na zakázku. Takže mám hodně o čem přemýšlet.
Celkem často listuju albem, kde mám své výtvory nafocené. Je super sledovat ten progres. Progres vzhledu. Myslím, že i progres chutí.
A i když se v lednu vracím na plný úvazek do laborky, tak moje láska ke kávě (kavárně) a hlavně k pečení rozhodně nezůstane pozadu. Protože se říká, že když miluješ, není co řešit, takže kdo ví, kam mě jednou čas zavane, co budu dělat. Třeba nakonec sundám plášť a obleču rondon, kdo ví...